Daylight|Luke Hemmings

Chapter 12- I love ya..

,,Myslíš, že je to dobré?" zeptala jsem se už po několikáté nervozně Caluma, který mě sledoval pomocí kamery Skypu.

,,Ne, myslím si, že je to luxusní," usmál se a zdvihl oba palce na svých rukou. Otočila jsem se zpět k zrcadlu, kde jsem si trochu uhladila svou sukni, která mi byla po kolena s motivem galaxie. V sukni jsem měla zastrčené své černé triko 'Nirvana' , na nohou černé Vansky, mé oblíbené.

,,Christy, už budu muset jít," oznámil Cal.

,,Škoda, tak ahoj".

,,Ahoj," usmál se a zamával mi. Notebook jsem zaklapla a vydala se do koupelny. Žehličku na vlasy jsem zapla a před tím než se rozehřála, jsem se rozhodla udělat si make-up. Nanesla jsem ho jemnou vrstvu a zafixovala pudrem. Na oční víčka jsem aplikovala zlaté oční stíny a udělala pomocí černých kouřový efekt, který se mi docela povedl. Poté jsem si nakreslila dvě linky, které byly docela stejné, řekla bych. Své oči jsem doladila černou řasenkou a rty bezbarvou rtěnkou.

Vlasy jsem si "natočila" a zafixovala lakem na vlasy. Svůj vzhled jsem si překontrolovala v zrcadle a šla zpět do pokoje, kde jsem si vzala bundu a mobil. Sedla jsem si na gauč v obýváku a zapla televizi, čekajíc na Lukeův příchod.

°°°

,,Můžeš milovat blázna?"zeptal se,když ji spatřil.

,,Můžeš milovat herce?" otázala se zpět. William neváhal a přišel k ní,nacož ji dlouze políbil.

Domem mse ozval zvuk zvonku a já se podívala na hodin, které ukazovaly něco málo po osmé hodině. Vypla jsem jeden z mých nejoblíbenějších filmů - Zamilovaný Shakespear a odešla ke dveřím.

,,Ahoj," usmál se nervozně.

,,Ahoj, nejsi tu nějak brzo?" zeptala jsem se ho a pořádně si jej prohlédla. Byl celý v černém a zvolil stejné triko jako já- s Nirvanou.

,,Máš pěkný tričko," zasmála jsem se a on se podíval na své.

,,Však ty taky" poukázal na mé triko ,,myslel jsem, že bychom mohli jít ještě do kina, nebo tak. A to je pro tebe," vysvětlil a podal mi kytici červených růží, mých oblíbených.

,,Jej, to jsi nemusel," usmála jsem se, kytici přijala a přičichla k nim. Voněly sice jako růže, ale i trošku jako on.

,,Ale musel, chci se ti omluvit za to, co se stalo. No takže se omlouvám," zkousl si spodní ret.

,,V pořádku," odpověděla jsem a pustila ho dovnitř. Růže jsem dala do vázy s vodou, která zůstala v kuchyni a z gauče sebrala mobil a svou černou bundu.

,,Sluší ti to," řekl poté, co jsme vyšli z domu a políbil mě na líčko ,,promiň".

,,Děkuju," usmála jsem se. Celá cesta do Starbucks probíhala v úplné tichosti. Naše dlaně o sebe jen parkrát zavadily jako zvonečky, při jejiž dotyku se v mém břiše rozletělo pár tisíc motýlků. Nevím proč, ale tento pocit mi přišel jako nepopsatelný, dobrodružný a chtěla jsem ho zažít znovu.

I přesto, že k Lukeovi snad nic necítím, jsem tento pocit začala milovat. Ano, použila jsem snad.  Je pro to mnoho důvodů. Má hlava byla zmatená, žádná část mého těla nevěděla, co chci.

Pak tu byl ten pocit, kterého jsem se bála nejvíc. Zamilovat se.

Ano, já Christina Clare Derni se bojím zamilovat. Je to dlouhý příběh, na který se mi tuto chvíli nechtělo vzpomínat.

Podívala jsem se na naše ruce, poté co jeho prsty propletl s mými.

,,Oh promiň," vydechl a schoval svou ruku do kapsy.

,,Ne, v pohodě," usmála jsem se a znovu propletla naše prsty.

°°°

,,Bojím se," přiznala jsem Lukeovi a podìvala se do jeho krásně pomněnkových očí, když jsme stáli před kinem, co film skončil.

,,Neboj se, budu tě sledovat," usmál se a objal mě. Park, ve kterém jsem se měla s neznámým sejít, byl hned naproti kina, jen se musel přejít přechod.

,,Miluju tě," zašeptal a odešel. Zůstala jsem tam stát jako tvrdý y a sledovala jeho mizící se postavu. Řekl mi, že mě miluje. Stále mi tato scéna probíhala hlavou, nešlo na ni nemyslet, byla jako vir. Nemohla jsem to teď řešit, a tak jsem šla k přechodu, samozřejmě se stejnými myšlenkami.

Vytáhla jsem mobil a zkontrolovala čas. 21:54. Auta konečně zastavila a já mohla jít. V půlce přechodu mi zazvonil mobil, oznamujíc novou zprávu. Jen doufám, že to na poslední chvíli neruší. Neznámé číslo. Kašlala jsem na to, že jdu po přechodu a přečetla si zprávu.

Oh promiň, neviděl jsem tě.

Rozhlídla jsem se a z druhé strany se ozvalo auto. Přijíždějící auto. Po chvíli jsem na levém boku ucítila hroznou bolest a mé tělo letělo několik metrů dál. Tlumené hlasy a černo bylo jediné, co jsem si pamatovala.