Daylight|Luke Hemmings

Chapter 9- I need him

Dlouhá tmavá ulička se táhla dál. Bylo to tu dost strašidelné, uličku mezi domy osvětlovaly jen pouliční lampy a svit měsíce. Klid narušoval jen zvuk aut z jiné ulice.

Zastavila jsem se a znovu se podívala do mobilu, kde byla zpráva od neznámého čísla. Podívala jsem se na číslo domu a porovnala ho s tím, před kterým jsem stála. Bylo stejné, takže mi nezbývalo nic jiného než čekat na jeho příchod.

Za chvíli se ze zatáčky vyřitílo černé auto a zastravilo pár metrů přede mnou.

Vystoupil a stoupl si přede mě. Byl to muž nebo kluk, nepoznala jsem ho ani v obličeji, díky tmě. Opřel se o předek auta a já se nadechla.

„Co po mně chceš?“ zaječela jsem, nacož se uchechtl, ale nic neříkal.

„Co po mně chceš?“ zakřičela jsem znovu, tentokrát zoufaleji a po tváři mi tekly slzy.

„Tebe,“ řekl dost nahlas, abych ho slyšela. Vytáhl ruku z kapsy své mikiny a namířil pistol na mě.

„P- proč to děláš?“ vykoktala jsem ze sebe s pláčem.

„Christy, Christy!“ ozval se odněkud Calův hlas.

„Christy!“ třásl se mnou Cal. Otevřela jsem rychle oči a podívala se do těch jeho, které byly vyděšené, „co se stalo?“. Mlčela jsem a tiskla víčka k sobě.

„Nebreč, Christy,“ zašeptal mi do ucha poté, co si mě vtáhl do objetí „co se stalo?“.

„Já-já..“.

„Pššt, byl to jen zlý sen“. 

Dostala jsem se zpět do reality, zpět do Calovi postele a do jeho pevné náruče. Zaryla jsem své nehty do jeho zad, zatímco mě konejšivě hladil po zádech a šeptal mi do ucha slova, abych se uklidnila.

„Co se ti zdálo?“ zeptal se mě po chvíli, ale stále jsem byla přitisklá k jeho hrudi.

„Já nevím,“ zalhala jsem. Nemohla jsem mu říct o tom snu, ale když jsem si vzpomněla na mé včerejší rozhodnutí, o napsání neznámému, přišlo mi to jako nějaké varování, abych to nedělala.

„Dobře. Jsi v pořádku?“. Přikývla jsem a semkla víčka k sobě.

°°°

„Já ti to říkala, že ten dům jednoho dne podpálíš,“ zasmála jsem se a dál sledovala Caluma, jak se snaží zachránit náš oběd.

Má nálada se zlepšila, díky Calovi, který věnoval celý den svou pozornost na mě a snažil se mě rozveselit, i když jeho vtípky byly někdy horší, ale i tak jsem mu chtěla udělat radost a zasmála se. Samozřejmě jsem chvilkami myslela na můj dnešní sen, ale nechtěla jsem mu to dávat najevo, aby to Cal nezjistil a nevyptával se  na otázky, na které jsem mu nechtěla odpovídat. Věděla jsem, že je Calovi lhát velmi špatné, ale bude to tak lepší.

„Kašlu na to. Jakou chceš pizzu?“ zeptal se mě, zatímco očima hledal svůj mobil.

„Je mi to jedno!“ zvolala jsem, když zmizel v jiné části domu. Vytáhla jsem mobil z kapsy mých černých džínů a napsala novou zprávu.

Co po mně chceš?

Samozřejmě zpráva směřovala na neznámé číslo a odpověď mi přišla za chvíli.

Pochopíš, až mě potkáš.

Chci tě potkat.

Nechceš.

Chci si stebou promluvit.

Nechceš.

Fajn, potřebuju s tebou mluvit.

Věděl jsem to.

Takže?

Myslíš, že je to dobrý nápad?

Upřímně ne, takže?

Dobře, v 10 večer.

Kde?

Přesné informace ti potom napíšu.

Ok.

Měj se hezky, Christy.

Možná jsem dělala chybu, ale potřebuju si s ním promluvit. Ovšem věděla jsem, že to nezvládnu sama. 

Potřebovala jsem pomoct.

Potřebovala jsem tajnou zbraň, kdyby mi něco hrozilo.

Potřebovala jsem osobu, která i pro mě byla moc tajemná.

Potřebovala jsem Hemmingse.