Uzavřená

Part 33

Pohled Bell...

Seběhnu schody s Harrym v zádech a vidím tátu, jak se baví s Laylou. „Bell, vrátím se asi až zítra ráno, takže se o Laylu postarej." „Jasně tati, to už si říkal nahoře." „Já vím, ale byla si rozrušená z jiných záležitostí a tak ti to pro jistotu opakuju." Táta není naštvaný, bere to celkem s humorem, ale chce mi v tom pořádně vymáchat rypák. Začnu se červenat a jedním okem vyhledám Harryho. Stojí v kuchyni, opřený o linku a čeká. „Dobře, dobře. Tak už jdi, nahoře jsi říkal, že spěcháš." „Ty jsi to slyšela?" zeptá se s velkým provokativním úsměvem na tváři. „Jojo, tak už jdi." Řeknu a skoro ho vytlačím z dveří. Když za sebou konečně zavře, oddechnu si.

„Trošku se červenáš zlato." řekne Harry a za pas si mě k sobě přitáhne. Otevřu pusu a chci říct nějakou poznámku, ale přeruší mě Layla. „Belluš?" Takhle mi říká od malička. První slovo, které se naučila nebylo máma nebo táta, ale Beluš. A od té doby pro ní nejsem Bell. „Copak je?" Layla se jemně začervená a podívá se na svoje růžové ponožky. „No.. Co jste to tam dělali s Halym?" Usměju se nad slovem "Haly", protože Layla neumí říct r, ale hned zase zpozorním, když vidím Harryho, jak se potichu směje. Zakryju si oči a přemýšlím, co jí říct. Když se opět podívám, Harry zvedá Laylu do náruče a nese ji k sedačce. „No to víš, já a tvoje sestřička se máme moc rádi a já ji chtěl..." „Harolde mlč." Rychle se na mě otočí, ale pokračuje dál. „Chtěl jsem ji jenom obejmout, protože se moc učila." Oddechnu si. „No ale vy jste neměli oblečení Haly. Já když se objímám s Belluš, tak jsem oblečená." „Víš Bell si polila tričko a tak jsem jí chtěl půjčit moje, aby jí nebyla zima." Myslela jsem si, že se bude dál vyptávat, ale ona jenom přikývla a přitulila se k Harrymu. „Laylo, nechceš si jít hrát nebo tak něco?" Moje malá sestřička se na mě podívá a zavrtí hlavou. „Ne, já chci být s Harrym." Harry se na mě usměje a chytne Laylu kolem pasu. Ta se k němu ještě více přitulí a já jí trochu závidím, protože bych chtěla být taky tak blízko toho kudrnatého kluka. „Dobře, tak já jdu udělat něco k jídlu.

Pohled Harry...

Hrál jsem si s tou malou celé odpoledne a když se začalo stmívat, pustili jsme si pohádku. Spíš jsem sledoval Bell, jak pobíhá po kuchyni, ale když se mě Layla zeptala, co si myslím o téhle postavičce a pak o téhle, vždy jsem něco rychle sesmolil a ona se jen usmála a dál koukala na televizi. K večeři byly špagety a sýrová omáčka. Na to, že byly vážně jednoduché, byly naprosto úžasné. Co ale úžasné nebylo, byla Bell. Teda samozřejmě, ona je dokonalá, ale něco bylo špatně. Neusmívala se tolik a byla celá bledá. Když jsem se jí ptal, jestli je vše v pořádku, řekla, že je jen unavená. Ze začátku jsem ji to věřil, ale když pak začala přerývavě a hluboce dýchat, věděl jsem, že tohle v pohodě rozhodně není.

„Bell a dost, sakra řekni mi co ti je. Vidím tě a je mi líto, že ti nemůžu nijak pomoct." „Harry neřeš to, jsem vážně jen hodně unavená. Poslední dobou nespím a jenom se učím. Můžeš na mě dneska v noci dohlídnout." Představa, že mě nenápadně prosí, abych zůstal přes noc je úžasná. „Dobře, zůstanu tady, ale slíbíš mi, že půjdeš spát." „Dobře, slibuju Harry." Řekne a dá mi pusu. „Běž si už lehnout, dojdu uložit Laylu a hned příjdu." Přikývla a odebrala se do pokoje.

Pohled Bell...

Od doby, co jsem začala vařit večeři mi je zle. Ale ne tak, že by se mi chtělo zvracet, ale cítím se hrozně slabě. Jakoby mi někdo svíral orgány v těle a postupně je odpojoval od mým nervů. Zavřu za sebou dveře od pokoje a rozsvítím světlo. Vzápětí si to však rozmyslím, protože je na mě moc prudké a proto ho zase zhasnu a rozsvítím jen malou lampičku na nočním stolku. Začnu mrkat, abych aspoň trochu zaostřila a přejdu ke skříní. Vytáhnu si čisté kalhotky a obleču si je. Sundám si Harryho mikinu a přes hlavu si přetáhnu jeho triko, které tady má pro případ nouze, jak on říká. Zavřu skříň a rozejdu se k posteli. Přijde mi, že se ode mě stále vzdaluje a já jsem stále menší a menší. Když už mám pocit, že jsem skoro v posteli, zatočí se mi pod nohama celý svět a já se jako tělo bez duše zřítím k zemi. V hlavě se mi ozývá hlas, který stále opakuje, že jsem skoro v cíli. Umírám? Tohle je konec?

Ucítím jemný dotek na své ruce a jemně pootevřu oči. Vedle mého bezvládného těla klečí Harry a telefon má u ucha. Když uvidí, že na něj koukám, malinko se usměje a řekne do telefonu ať si pospíší. „Bell lásko, zůstaň vzhůru. Moc tě miluju. Zůstaň tu semnou." Chci se usmát a říct, že to bude dobré, ale jakoby mě moje tělo neposlouchalo. Zavřu oči, ale když je chci znova otevřít už to nejde.

Já nechci umřít. Vím, že jsem si to vždy přála, ale teď ne. Před očima mám mamku, která na mě zdálky mává. Mám jít za ní? Asi je tohle vážně konec. Tohle jsem vždy chtěla, tak proč teď nechci... Nemůžu ho tady nechat. Celý život od sebe všechny odhání a já teď mám odejít? Proč mě chcete vzít tomu kudrnatému, zelenookému klukovi. Proč mi sakra chcete vzít Harryho...

————————————————————
Musím pokračovat v dějově lince a mrzí mě to, ale neslo to jinak. Uvidíme co se stane, hlavně mě zatím nezabijte v komentářích😅
Ev🖤