Několik set kilometrů od rodné země. Od rodiny. A ta část rodiny, která je semnou, je vlastně pořád mimo domov. Chtěla jsem umřít? Ano, chtěla. Chtěla bych za mámou? Ano, tak moc bych chtěla... Ale v moment, kdy se mi do cesty připletl on, vše se zm...
Dneska je to přesně týden od doby, kdy mi přišly výsledky. No a taky od doby, kdy mi Harry poslal fotky, na kterých se očividně velmi bavil. Pořád mi volal a psal, celkově se mi to snažil vysvětlit, ale to byly jen výmluvy. Sice ano, ty fotky poslali kluci, ale to co bylo na fotkách, za to prostě mohl Harry. A já jsem za to ráda, aspoň vím, co je zač.
Budík mi zvonil jako každé ráno v o půl šesté. Dneska jsem zvolila jinou taktiku. Prvně jsem se nasnídala a až potom jsem se šla chystat. Dala jsem si rychlou sprchu a hlavně jsem si po týdnu umyla vlasy. Nevěděla jsem co si mám na hlavě vykouzlit, takže jsem vlasy jenom vyfoukala a vyžehlila. Nakonec jsem si vyčistila zuby a odešla do pokoje ke skříni. To bylo zase na dlouho, ale nakonec to vyhrála džínová sukně s pruhovaným croptopem. Make-up jsem zase moc neřešila, takže jsem si klasicky nalíčila jen tenké linky a řasenku. Nakonec jsem použila voňavku, vzala si telefon, klíčky od auta a batoh. Rozloučila jsem se s taťkou a Laylou, nasedla do auta a vyrazila do školy.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
U školy jsem viděla stát Lindu. Byly jsme domluvené, takže jsem ani chvilku neváhala a hned se rozešla směrem k ní. „Ahoj Bell. Tak tě vítám zase ve škole." usmála se a pořádně mě objala. „No už jsem se taky těšila. Neuvěříš jaká je doma nuda." „Chápu, každopádně budeš si muset napsat všechny písemky které jsme za ty dva týdny psali a věř mi, že jich nebylo málo." obě jsme se zasmáli a vyrazily do třídy. Přišly jsme tak akorát. Zrovna když jsme si sedaly zazvonilo. Ale to nebylo to, co mě zaskočilo. Přesně v poslední lavici seděl Harry a kolem něho i zbytek jeho partičky. Když se na mě podíval hned jsem odvrátila zrak. Bylo mi z něho špatně. Do třídy vešel učitel a už u dveří začal mluvit. „Tak třído nebudeme se zdržovat, mám v plánu dneska zkoušet. No podívejme kdo se ukázal ve škole, slečna Thorne. Takže dneska si vás vyzkouším. I hned k tabuli." I když jsem nechtěla, tak jsem se zvedla a šla do čela třídy. Ještě to byl zeměpis a ten vážně neumím. „Tak mi řekněte něco o Španělské občanské válce. Jistě jste si zjistila a opsala od spolužáků učivo, takže by vám to nemělo dělat jediný problém." Očima si projedu třídu, ale jediný kdo mi věnuje pozornost je Harry. A zrovna od toho žádnou pozornost nechci. To on mi řekl, že teď ve škole nic nedělají. „No takže.. byla to jedna z nejhorších válek 20. století. Aaa velmi změnila a rozdělila Španělsko.." „Slečno Thorne, to je katastrofa, máte za pět a počítejte s tím, že si vás příště vyvolám znovu." Hlavu jsem sklopila a odešla si sednout.
Dnešek byl vážně nekonečný. V každé hodině jsem psala písemku, nebo byla zkoušená, a nikdy to nebyla lepší známka než 3. Teď sedím s Lindou v jídelně a přehrabuji se v něčem, co má být oběd. „Bell, nebuď smutná určitě si ty známky opravíš. Ti učitelé jsou prostě kreténi, nic si z nich nedělej." „Lindo však mě je to jedno. Jen nechci zklamat tátu. Moje mamka vždycky říkala, že známky nedokazují jak chytří jsme. Dokazují jen to, o jak moc jsou ostatní horší." „Nikdy jsi nemluvila o své matce. Ona už tady není, viď?" „Jo, před půl rokem umřela. Ale nechci se o tom teď bavit." Malinko jsme se usmála a zvedla se ze židle. „Chápu, ale kdyby jsi něco potřebovala jsem tady vždycky pro tebe Bell." „Já vím děkuji." A s tím jsem taky odešla z jídelny.
Už jsem byla u auta, ale v tom mě zastavil něčí hlas. Byl hluboký a chraplavý a já hned věděla komu patří. „Harry nech mě na pokoji, prosím." „Bell prosím, dej mi pět minut a já ti všechno vysvětlím." Nevím, nechci nic slyšet, ale na druhou stranu chci vědět, proč se takhle chová. „Pět minut, ani o vteřinu déle. Ale jestli mi tady chceš znova opakovat, jak za nic nemůžeš, tak na to rovnou kašli, protože mě to nezajímá!" Byla jsem hrozně naštvaná. „Nechtěl jsem ti ublížit, ale já si z té noci vůbec nic nepamatuju, museli mi dát něco do pití. Radši bych ten večer strávil s tebou, Bell." Pomalu se ke mě přiblížil a chytl mě za ruku. Já jsem mu jí hned vytrhla. „Nesahej na mě Harolde! A to ti tak uvěřím, že by jsi byl radši semnou. A nechtěl si být radši se svou babičkou? Protože pokud si dobře vzpomínám, tohle si mi napsal!" Měla jsem na něj tak velký vztek. „Bell, vážně se omlouvám, ale já nevěděl co dělám. A kluci ty fotky posílat neměli. Kdyby je neposlali, nebyla by jsi na mě naštvaná." „Harry sakra pochop že tu nejde o to, že kluci poslali nějaké fotky. Tady jde celou dobu o to, že na těch fotkách jsi ty. To ty tam ležíš a necháš se olizovat nějakou holkou. To ty jsi mi lhal. To ty za to můžeš a já nechci poslouchat tvoje výmluvy. Když jsi mi poprvé řekl, že my dva spolu nikdy nebudeme, bylo mi to líto, ale pak ses ke mě začal chovat strašně hezky a já možná začala doufat. Jenže ty jsi to pokazil Harry. Měsíce jsem byla na dně a nevěděla co dál se svým životem. A pak ses objevil ty a já se ráno budila s pocitem, že tě zase uvidím. Ale my dva asi nemůžeme být přátelé. Promiň Harry." „Isabello tohle neříkej. Vyřešíme to a normálně se budeme dál bavit. Za ten necelý měsíc co tě znám, prostě mi měníš život a já o tebe asi nechci přijít." „Asi? A to je ten problém. Ty potřebuješ do svého života kluky, ale s nimi žiješ starý život a já ti ho brát nechci. Najdi si někoho jiného s kým si budeš hrát. Už musím jít.." „Ale Bell, máme spolu ten referát." „Neboj, do třídy se vrátil Cole, takže budu s ním. To co máme rozdělané si nech." Otočila jsem se, nasedla do auta a se slzami v očích a pohledem na Harryho odjela.
Pohled Harry...
Dívám se, jak se její auto stále víc vzdaluje ode mě. To co mi řekla, prostě měla ve všem pravdu. Jsem kretén. Nechal jsem odejít holku, která pro mě začala být hrozně důležitá. Ale já se jí nevzdám. Budu o ni bojovat. Jenže nemám ponětí co mám dělat. Nikdy jsem se o nikoho nesnažil. Konečně se vzpamatuji, dojdu ke svému autu a vyrazím domů.
„Nazdar, jsem doma!!" zařvu přes celý barák. Nikdo se neozývá a tak jdu rovnou k sobě do pokoje. Napíšu Liamovi.
Harry Styles: Potřebuju pomoc. Jde o Isabell
Liam Payne: No tak povídej.
Harry Styles: Jsi jediný, který ví o tom jak to mám s Bell. A i když máš prsty v tom jak to teď je, jsi jediný, který je schopný mi poradit
Liam Payne: Jsem tu pro tebe.
Harry Styles: Chci Bell, je mi jedno jak absurdně to zní, prostě a jednoduše jí potřebuju získat. A ty mi to dlužíš!
Liam Payne: Jasně, takže musíš...
———————————————————— Dneska trošku delší. Harry se bude muset hodně snažit. Možná ještě dneska vyjde jeden díl, ale nic neslibuji. Určitě mi napište jak se vám tenhle díl líbí. Pomáhá mi to pak psát, když vím že se ti někomu líbí❤️
