Uzavřená

Part 35

Pohled Harry...

-Den první

Hned ráno jsem se vydal za Bell. Nechtěli mě za ní pustit, ale když si uvědomili, že já neustoupím, tak mě radši nechali. Ráno v devět jsem si k ní sedl a každou hodinu jí přišel zkontrolovat doktor. Celkem jsem se s ním poznal a musím říct, že mít spojence jako je on, je fakt super. Normálně by mi nemohl říct, jak na tom Bell je, ale je fakt fajn a všechny věci se dozvím jako první. Moje láska je stále celá bledá a chladná. Myslel jsem si, že se po dni už vzbudí, ale dozvěděl jsem se, že bude zázrak pokud se vzbudí do čtrnácti dnů.

-Den druhý

Usnul jsem u ní a nikdo mi radši nic neřekl, abych neudělal scénu. Hodně si s ní povídám a snažím se jí být pořád na blízku. Přečetl jsem snad všechny odborné i bulvární a nesmyslné články o umělém spánku. Ale všude psali, že kontakt blízké osoby může pomoc.

-Den třetí

Nevím jestli jsem v pohodě a nebo prostě blázním. Když jsem vzhůru, koukám jenom na ní. A když spím, tak sním jenom o ní. Taky hodně vzpomínám na krásné momenty. Tenhle je můj nejoblíbenější.

„Harry, co si přeješ nejvíc na světě?" Musím se na chvilku zamyslet. Takové hluboko myšlené otázky mi dává v jednom kuse. „A co by sis přála nejvíc na světě ty?" „Nooo, aby jsem tě nikdy neztratila." „Já myslel, že si přeješ, aby se vrátila mamka." Jsem celkem udivený, tohle by mě ani ve snu nenapadlo. „Mamka se hodně trápila a takhle ji aspoň nic nebolí. A navíc, kdyby neumřela, tak bychom se nepřestěhovali a já bych tě nikdy nepoznala." Víc se ke mě přitulí a prstem mi kreslí kolečka na hrudníku. „To mě nenapadlo, ale v tom případě neboj, nikdy mě neztratíš." Políbí mě a já jí polibek ochotně opětuju. „Ale neodpověděl jsi mi. Co si přeješ ty?" Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. „Já asi nic, mám teď všechno." Pořádně ji obejmu a dám pusu do vlasů..

Vzpomínka se vytratí. Kdybych si mohl přát něco, tak jen aby jsme teď leželi zase u mě v posteli a moje Bell byla zdravá...

-Den čtvrtý

Dneska jsem se zajel domů osprchovat a převléct se. Prohodil jsem pár slov s mámou a řekl řediteli, jestli by mě ještě nemohl nějak omluvit ze školy. Řekl ať si s tím nelámu hlavu. Když se nad tím tak zamyslím, tak je vlastně fajn. I to jeho zbouchnutí mé mámy jsem mu odpustil. Vlastně, kdyby byla Bell v pořádku, tak bych se na toho prcka i těšil. Ale teď dokážu myslet jenom na svou krásnou holku. Při vzpomínce na ní rychle vypadnu z baráku a hned jedu směr nemocnice.

-Den pátý

Jako každý den přišel do nemocnice její otec. Vždy si trochu pokecáme a on pak odejde a já jsem opět sám. Pomalu propadám samotě, ale s těma debilama se fakt sejít nechci. Ještě by mě donutili chlastat a to je to poslední co teď chci. Skončit někde v příkopě nebo hůř někde v posteli nějaké děvky. Procházím si fotky a opět vzpomínám. To je vlastně to jediné co teď můžu.

„Isabello, až tě najdu tak tě zlechtám že se počůráš." Vzala mi můj telefon a čte si moje zprávy s Liamem. Psali jsme si o tom, jak si mám Bell zase zpátky získat a taky jsem si mu vylíval srdíčko. Je to hrozně trapné, ale v té době, kdy chodila s Colem, jsem byl zoufalý. Je tam i jak mě přemlouval, ať jdu na tu párty, kde se Bell a Cole pohádali a my jsme spolu začali den na to chodit. „Isabello, okamžitě mi řekni kde jsi." Chodím po to velkém baráku. Teda on je ve skutečnosti malý, ale teď, když už jsem byl úplně všude mi přijde úplně obrovský. Uslyším ránu z mého pokoje. Hned se rozběhnu a vpadnu rychle do té pitomé místnosti, ale ona nikde není. Kouknu do skříně, za závěsy a když už jsem na odchodu, uslyším její tlumený smích z pod postele. Lehnu si na zem a uvidím, jak se krčí pod tou malou postelí a s telefon v ruce se směje. „Harry ty jsi byl úplně zoufalý." „Ne nebyl co to říkáš." Řeknu s pobavení v hlase. „Napsal si Liamovi: Hej já už vážně nevím co mám dělat. Když jsem ji viděl s tím Colem, tak se ve mě něco zlomilo. Asi nejsem to bezcitné hovado, za kterého mě všichni mají. Já ji prostě kurevsky miluju a nevím co mám dělat." Dočte mojí naprosto zoufalou zprávu a začne se smát. „A nebo: Sakra Liame, já jsem se fakt zamiloval a pokaždé co ji vidím, ji miluju ještě víc. Dneska, když jsem ji políbil. Sakra já jsem se cítil tak úžasně kurva." „Isabello vylez ven, hned." Ona mě poslechne a podává mi telefon. „Promiň, nechtěla jsem tě naštvat." Chytnu ji za ruce. „Já nejsem naštvaný, jsem vlastně rád, že sis to přečetla. Aspoň vidíš, že to bylo semnou hodně zlé, když jsem se někomu svěřoval." „Miluju tě Harry." „Taky tě miluju Bell, navždy."

Po tvářích mi začnou stékat slzy. Proč zrovna Bell. Do prdele, proč zrovna ona.

-Den šestý

Spánek na židli s hlavou položenou u její ruky už provozuju skoro týden. Není to pohodlné, ale je to lepší než spát doma. Zrovna se mi zdá o Bell, jak je nadšená z naší fotky z vánočního plesu, když mě vyruší hrozné pípání. Otevřu oči a uvidím jak přístroj vedle Bell ukazuje červené znaky. Začnu zvonit na zvonek a v ten moment se přiřítí do pokoje lékaři a sestřičky. „Co se sakra děje, ona se budí?" Ptám se, ale nikdo mi neodpovídá. Uvidím, jak do pokoje přišel Mike - ten doktor se který jsem se skamarádil. „Miku, co jí je. Ona se probouzí? Však to není ani týden." „Harry, ne neprobouzí a teď musíš jít pryč." „Ne já ji tu nenechám. Co jí do prdele je?" „Sestři, prosím odveďte pana Stylese na chodbu. Slečna Thorne musí okamžitě na sál." Za rukáv mě chytne nějaká ženská a já se nechám odvést. Opřu se o zeď. A poslední co slyším je: „Zavolejte prosím neurologa a kardiologa pro jistotu. Vypadá to na prudké krvácení do hlavy. A řekněte primářovi, že bych ho chtěl k asistenci a konzultaci. A rychle prosím, tady už jde o minuty." Pak propadnu hysterickému záchvatu pláče. Jediné co vidím je vzdalující se postavy, kterým teď leží život mojí přítelkyně v rukách...

————————————————————
Tak je to napínavé. Prosím nezabíjejte mě. 😂 jinak chtěla bych upřesnit, ze nemoc, kterou má Bell v tomhle příběhu neexistuje. Je to čistě můj výmysl, aby mi to sedělo do příběhu❤️ jinak dekuji, ze můj příběh stále čtete❤️Tpwk❤️

Ev🖤