Uzavřená

Part 28

Pohled Bell...

Běžím po silnici stále dál, nohy mě bolí, ale zastavovat nechci. Nemám ani ponětí kde jsem a jak se mám dostat domů. Vedle silnice se táhne hustý les, nikde nejsou světla. Aut tady moc nejezdí, ale když za sebou uvidím velkou černou dodávku, neváhám ani minutu a sejdu ze silnice do lesa. Oči mě stále pálí od neutuchajícího pláče a nohy se mi pletou. Ale i tak pokračuju stále dál. Už neběžím. Jdu pomalým tempem a přemýšlím o něm. O tom klukovi, který mi pomotal hlavu. O tom klukovi, který si mě omotal kolem prstu. O Harrym, který mi právě zlomil srdce. Hlava mi říká, abych na něj zapomněla a žila dál svůj zkurvený život, ale srdce se snaží hlavu překřičet. Stále dokola mi opakuje, že to byla pouze pusa a k ničemu jinému nedošlo.

Z očí se mi opět začnout kutálet slzy a já to nemůžu kontrolovat. Moje dlouhé šaty se táhnou po špinavé zemi a jeden klacík mi je roztrhne. O kousek dál se taky zaháknou o větev a já se nekontrolovatelně skácím k zemi. Koukám na nebe, na hvězdy. Nepokouším se vstát, nemám na to sílu.

Proč mi život hází klacky pod nohy. Proč mi umřela mamka. Proč mi Harry nevěřil a myslel si, že bych ho podvedla. Proč stále musím žít. Stále jen proč, proč a proč...

Pohled Harry...

Eleanor jsem z pokoje vyhodil hned vzápětí. Sedím jak troska na posteli a nevím co mám dělat. Jednu chvíli jsem měl nutkání jet hned za Bell, ale to po chvíli přešlo. Musím jí dát čas. Otevřu dveře od pokoje a do uší mi začne silně proudit muzika, která byla přes zavřené dveře tlumená. Do nosu mi taky zavane smrad marihuany a já se po schodech vláčím dolů. Kluci na mě volají, ale já je nevnímám. Jdu rovnou ven a hned nasedám do auta.

Otevřu oči se silnou bolestí. Otravný zvuk budíku mi způsobuje neuvěřitelnou bolest hlavy. Nechápu co se dělo o víkendu, nic si nepamatuju. Musím mít dokonce lehkou otravu alkoholem, protože jsem toho vypil fakt hodně. Posadím se, ale vzápětí toho lituji. Hlava se mi začne točit a já si musím ještě na chvíli lehnout.

Na snídani mi mamka dala zeleninový vývar a dívala se na mě hrozně podezřele. Já na to nijak nereagoval a hned co jsem se nachystal, odešel jsem z domu. Cesta do školy byla zbytečně zdlouhavá.

„Nazdar kámo, vypadáš jako by jsi celý víkend prochlastal." Začal mě otravovat Louis, jen co jsem vešel do třídy. „To jsi trefil." Byl jsem na něj nepříjemný, protože jsem se chtěl bavit jenom s jednou osobou. Louis poznal, že nemám dobrou náladu. Něco si zabrblal a odešel. Začal jsem se rozhlížet po třídě. Hledal jsem jedinou osobu, kterou jsem kdy miloval. Nikde ale nebyla. Moji pozornost upoutala Linda. Byla schoulená v Liamově náruči a tiše vzlykala. Nečekal jsem ani minutu a hned se za nimi rozešel. „Co se stalo?" Linda se od Liama odtáhla a podívala se na mě vražedným pohledem. „Ty ignorante, doufám že si z nás tím pozitivním přístupem děláš srandu. Myslela jsem, že Bell opravdu miluješ, ale ty se chováš, jako by ti bylo jedno co se s ní stane. Jsi jen bezcitné hovado!!!" Řvala na mě tak moc nahlas, že se na nás dívala celá třída.

„Co se stalo sakra? Co je Bell? Můžete mi konečně někdo vysvětlit, co se tady děje?!" Linda se nechápavě podívala na Liama. „Harry, nevím co se stalo, ani nevím, proč to ty nevíš," Mlel páté přes deváté a já hltal každé slovo, abych konečně pochopil o co tady jde. „ale Bell je už od pátku nezvěstná." „Co? Doufám, že si ze mě děláte srandu. Hahaha hezky jsem se zasmál a teď mi do prdele řekněte, kde je moje Bell!!!" Někde uvnitř jsem doufal, že si ze mě dělá jenom srandu, že teď Bell odněkud vyleze a řekne, že to bylo za ten večer na párty. Ale Liam se netvářil, že by si dělal srandu. Z očí se mi začnou nekontrolovatelně spouštět slzy a já nevím co má dělat.

„Harry, to bude v pohodě, ona se najde." Utěšuje mě Liam a dá mi svou ruku na rameno. „Ne, to nebude v pořádku. Je to moje vina. Já jsem ji naštval, za všechno můžu já. Jestli se jí něco stane, nikdy si to neopustím!!" Ještě chvilku se na ně dívám a pak se rozběhnu ze třídy. „Pane Stylesi, okamžitě se vraťte do třídy. Před minutou zvonilo!" Učitelky, která na mě řve, si vůbec nevšímám. Vyběhnu se školy a nastoupím do auta.

Objel jsem všechny místa kde by mohla být. Momentálně jsem u Louise. Z jeho barákem je cesta a kolem ní se táhne tmavý les. Volám její jméno z plných plic.

Chodím po tom zkurveném lese asi hodinu. Pomalu se začne stmívat. Otočím se a vracím se zpátky. Koukám na své boty a pomalou chůzí mířím směrem ven z lesa. Zastavím se, když se vedle mé nohy objeví kousek černé třpytivé látky. Seberu ji a téměř okamžitě poznám, že je to látka šatů, které měla na sobě moje Bell. Rozhlídnu se kolem a štěstí se obrátí na mou stranu. V dálce uvidím na zemi ležet černou hromádku. Rychle se rozběhnu a uvidím tvář. Tu nejkrásnější tvář, ale v tenhle moment taky nejzničenější. Vytáhnu telefon a chci zavolat záchranku, ale nemám signál. Rozhodnu se, že Bell odnesu k Louisovi a tam zavolám. Dotknu se její kůže a okamžitě zjistím, že je podchlazená. Taky by bylo divné, kdyby nebyla, přece jenom je prosinec. Sundám si mikinu a hned ji do ní obleču. Taky můj černý kabát a ten hned přes ní přehodím. Opatrně ji vezmu do náruče, jako by byla z porcelánu, a rychlejším tempem se vydám k Louisovi.

Její dech je stále klidnější a tišší. No tak Bell, nemůžeš mě opustit...

————————————————————
Po delší době další díl. Moc se omlouvám, ale teď vážně nezvladam školu a ta je pro mě naprostou prioritou🥰 doufám ze mi odpustite🥰

Ev🖤