Několik set kilometrů od rodné země. Od rodiny. A ta část rodiny, která je semnou, je vlastně pořád mimo domov. Chtěla jsem umřít? Ano, chtěla. Chtěla bych za mámou? Ano, tak moc bych chtěla... Ale v moment, kdy se mi do cesty připletl on, vše se zm...
Ráno jsem se vzbudila s příšernou bolestí hlavy, tak jsem si šla do koupelny opláchnout obličej. Nevím co se děje a tak za jdu za tátou. „Tati, strašně mě bolí hlava." Podíval se na mě a šáhl mi na čelo. „Ty celá hoříš Bell, máš teplotu. Zalez si do postele a já tě omluvím ve škole." Jen kývnu a pomalým tempem jsem se vydala do pokoje.
Pohled Harry...
Dneska jsem dorazil do školy v čas. Kluci na mě už čekali. „Čus, jak se vede?" „Jo celkem dobře, ale píšeme z matiky." postěžoval si Louis. „Ještě si zapomněl na chemii a zeměpis hňupe." přidal se Nail. Nakonec se Nail, Louis a Zayn vydali do třídy a zůstal jsem tak jenom s Liamem. „Tak co Harry, jak to včera dopadlo?" „Myslím že celkem dobře. Hodně jsme se nasmáli a dokonce jsem poznal jejího otce." „Tak hlavně že už není naštvaná." „Přesně. Ale dneska jsem jí ještě neviděl, asi není ve škole." „Třeba je u doktora, neboj ona se ukáže."
Uběhl týden a Bell se ani jednou neukázala ve škole. Nebudu říkat že mi to je jedno, protože to není pravda. Bál jsem se o ni. Když jsem se ptal třídní proč není Isabella ve škole, řekla jen že je nemocná. Ale na venek jsem stejně hrál, že mi je ukradená. Jediný Liam věděl, jak to mám. „Harry tak se za ní dneska po škole stav. A kdyby byla naštvaná, tak řekni, že jsi jí přinesl úkoly." „Ty nejsi tak blbý jak vypadáš."
Po poslední hodině, jsem se sebral a vypadl ze školy. Rovnou jsem sedl do auta a vyjel za Bell. Zaparkoval jsem a vydal se ke dveřím. A když mi otevřela, vypadala slabě.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Bell, co se ti stalo?" „Ahoj Harry, neboj jsem v pohodě, jen mám vysoké horečky. Pojď dál." Usmál jsem se a pozvání přijal. Muselo jí být hrozně a já jsem jí asi moc nepomáhal. Šli jsme k ní do pokoje a než začala mluvit, pořádně jsem jí přikryl peřinou. „No asi mi neseš úkoly, že?" „Popravdě ne. Bell, já na tobě vidím, že nejsi zdravá. Tak mi prosím řekni co se ti děje." „Harry neřeš to prosím, nechci to rozebírat." „Ne Bell, bude ti líp když se svěříš. A já sakra vidím, že nemáš jen virózu." „Dobře...
Pohled Bell...
„Dobře... ve středu jsem se vzbudila s teplotou, ale bylo mi ještě relativně dobře. Postupně se to ale zhoršovalo. No a v neděli jsem zkolabovala, tak jsem jela do nemocnice. A tam mi udělali testy." Mluvilo se mi o tom těžko a šlo vidět, že Harry neví co má říct. „Bell a co ty krevní testy zjistily?" „ Zatím nic, budou volat až týden po odběrech. Dneska je čtvrtek, takže až v pondělí." Stekla mi po tváři jedna slza a Harry se na mě smutně díval. „A co mají ty testy přesně zjistit?" Pořádně jsem se nadechla „Jestli jsem pozitivní na nemoc, na kterou mamka umřela." Harry nečekal a vtáhl mě do objetí. „Isabello, nemáš se čeho bát. Jsem tady pro tebe, všechno bude v pořádku." Jediné co jsem teď potřebovala byl on a já tu teď sedím v jeho objetí a i když je dost možné, že jsem zdědila smrtelnou nemoc, jsem šťastná.
Pohled Harry...
Od Belly jsem odjel už před hodinou a stále nemůžu uvěřit co jsem se dozvěděl. Už nebudu tajit svoje city k Bell. Známe se krátce, ale teď mě potřebuje. Neměl jsem na nikoho náladu. Kluky jsem poslal do prdele a ředitele s mamkou ani nepozdravil. Zalezl jsem do pokoje a prosil všechny svaté, ať se nad Bell slitují.
Dneska je začátek nového týdne a Bell mají přijít výsledky. Už od rána jsem jako na trní. Celý zbytek minulého týdne jsem byl u Bell každý den. Snažil jsem se jí rozveselit a dokonce jsem jí uvařil. Sice to bylo instantní jídlo, ale i to se počítá. No a dneska jsem od čtyř ráno vzhůru a čekám na jeden jediný hovor. Momentálně máme matiku a učitelka se rozhodla, že bude zkoušet. A koho jiného než mě. Už deset minut stojím před tabulí a hledím na příklady. Nemám nejmenší ponětí co mám dělat. Všichni ve třídě mi napovídají, ale já kretén nechápu jediné gesto, které nějaký mamlas naznačí. A v ten moment mi začne zvonit telefon. Rozběhnu se ze třídy i když zamnou křičí učitelka. „Harolde, okamžitě se vrať do třídy." Ale já jí vůbec nevnímám. A když stojím na chodbě, konečně přijmu hovor: „Bell tak co?" Slyším že brečí. „Harry.."
———————————————————— Tak jsem to hezky ukončila. Menší zvrat, ale nebojte, uvidíme co se stane. Zítra vyjde další díl, tak se těšte...
