Uzavřená

Part 34

Pohled Harry...

„Jak dlouho už je v bezvědomí?" Sevřu v náruči Laylu ještě pevněji. „Asi patnáct minut. Když jsem na ni předtím mluvil, na chvilku otevřela oči, ale pak je zase zavřela." „Je to zvláštní pane Stylesi, musí ihned na rentgen hlavy." „Můžu jet s vámi?" „Ne, to není v tuhle chvíli možné, potřebujeme v sanitce prostor, ale určitě můžete přijet." „Dobře děkuji vám." Pak už jenom vidím, jak Bell nakládají do sanitky a pomalu se za ní zavřou dveře.

„Haly? Co se stane Beluš? Umže jako maminka?" Doslova se do mě vpíjí dvě modré očička a já jsem najednou úplně mimo. „Ale samozřejmě že ne. Neboj se, teď zavoláme tatínkovi a pak se oblečeme a pojedeme za Bell. Bude nás potřebovat. Ano?" „Dobže." Usměju se na tu nádhernou holčičku s očima mojí Bell.

„Dobrý den, jmenuju se Harry Styles, přivezli sem mojí přítelkyni." „Její jméno prosím?" Usměje se na mě slečna za pultem. „Isabella Thorne." „Ano právě je na operaci hlavy." Nachvilku se mi zastaví srdce. „Co...Cože?" „Pane Stylesi, já na tom sále nejsem, takže vám nemůžu říct co se děje, ale budou ji převážet na pokoj číslo 167, takže můžete počkat před ním." „Dobře, děkuji." Podívám se na Laylu. Má slzy v očích a mě bodne u srdce. Vezmu si jí do náruče a jdu s ní po chodbě k pokoji 167. Před dveřmi jsou židle. Posadím se. „Haly, já se o ní bojím. Mám moc velký stlach." Pohladím tu malou Bell po vláskách, zavírají se jí oči. „Neboj se, slibuju, že bude všechno tak jak má být." Layla si na mě sedne obkročmo směrem ke mě a položí mi hlavu na rameno. Po chvilce už tiše oddechuje.

„Harry, co se stalo?" Z mého polospánku mě vyruší hlas. Otevřu oči a uvidím před sebou otce těch dvou úžasných bytostí. „Pane Thorne, já vážně nevím. Šel jsem uložit Laylu a když jsem se vrátil, Bell ležela na zemi. Hned jsem zavolal sanitku." Bellin táta se na mě jemně usměje. „Děkuji že jsi mi zavolal a taky, že tady jsi." „Bell pro mě znamená úplně vše, nikdy bych jí nenechal samotnou, nikdy." Sedne si vedle mě, ale po chvíli oba jemně usneme.

„Vy patříte k Isabelle?" Opět mě probudí neznámý hlas. Trhnu sebou a uvidím tam stát chlapa v bílém plášti. „Ano jsme." Odpoví její otec. „Slečna Thorne je po velmi vážné a složité operaci hlavy. Její stav bude kritický pár dalších hodin." Nevím co říct, ale její otec mě zachrání. „A co se jí vlastně stalo, když jsem odpoledne odcházel z domu, byla v pořádku." „Zjistili jsme, že trpěla vážnou nemocí. Je velmi vzácná a většinou, když se na ní nepřijde včas, je smrtelná. Jde o to, že máte v hlavě takové malé tvrdé těleso, které se prostě může kdykoli začít hýbat. Většinou se někde špatně zahákne a způsobí krvácení. Všechny orgány začnou méně pracovat, aby udrželi srdce vchodu. Tohle těleso se musí vyoperovat a pak ta nemoc sama zmizí. Ale hlavně je to dědičná nemoc." Já to nechápu, ale když promluví její otec, hned mi to dojde. „Na tohle umřela moje žena. Ale nechápu to, Bella byla před pár měsíci na testech a žádnou nemoc ji neodhalili." „To je dost možné. V té době mohlo být těleso v nepohyblivé poloze. Pohyb tělesa vyvolává většinou chlad a všiml jsem si, že zde ležela před pár týdny se silným podchlazením. Ale stejně mi přijde divné, že se v krevním rozboru nic neodhalilo. Pokud tohle těleso máte, v krvi je přítomna jedna látka, která se při rozboru krve musí zjistit." „Dobře pane doktore, jsem vám moc vděčný. Můžeme za ní na chvíli?" „Samozřejmě, ale po jednom." „Děkujeme." Já jsem celý rozhovor mlčel a nevěděl jsem co říct.

První za ní šel její otec. Já jsem byl celou dobu vystresovaný, že ji za chvilku konečně uvidím. Dveře se otevřely a pan Thorne vyšel se smutným výrazem. „Dobře Harry. můžeš za ní jít. My s Laylou už pojedeme domů. Nechceš svést?" „Ne děkuji, stavím se za Bell a pak pojedu, mám tady auto." „Tak jo, a ještě jednou děkuji. Bez tebe by tady už nemusela být, takhle má aspoň šanci." Předám mu spící Laylu. Ještě mu věnuji malý úsměv a pomalu přejdu ke dveřím.

Jemně stisknu kliku a vejdu. Zavřu za sebou a konečně se otočím. Moje Bell. To... Leží napojená na milion přístrojů a to hrozné pípání mi najednou přijde jako rajská hudba. Dává mi to vědomí, že moje nehybná přítelkyně stále žije. Ani bych nepoznal, že tu leží moje stále krásná a milá a úžasná holka. Z očí mi začnou vytékat slzy a já nevím co mám dělat. Židli, která je u postele, musel zřejmě přitáhnout její táta. Pomalu a potichu si sednu, snad abych ji nevzbudil. Chytnu ji za ruku, která je napíchnutá na několik malých hadiček. Je ledová. Nechám svým pocitům volný průchod a naplno se rozbrečím. Jsem naprosto vyřízený. „Bell, ty moje dokonalá Bell. Nemůžeš mě tady nechat. Já vím, že nejsem dokonalý přítel, ale věř mi, že tě nade vše miluji. Před tebou můj život neměl smysl a teď jsi ty mým jediným smyslem života." Můj tichý pláč se proměnil v hysterický a moje kdysi ledové srdce, právě celé roztálo. Sedím tu ve tmě, brečím a držím ledovou ruku, která patří k tělu, které nejeví jedinou známku života.

„Pane Stylesi, omlouvám se, ale budete muset odejít. Chápu, že tu nechcete nechat přítelkyni samotnou, ale slečna Thorne musí odpočívat." „Jasně chápu, už jdu." Sestřička ale stále stojí ve dveřích a tak se musím hned zvednout. „Bell, nenechám tě umřít. Miluju tě." Dám jí pusu na její promrzlé rty a naposledy se na ní podívám. Pak se otočím a vyjdu za dveří. Sestřička se na mě ještě podívá. „Jste skvělý přítel. Zdá se, že vy si to nemyslíte, ale ano." Normálně bych jí začal nadávat, ale dnes ne. Opět se rozbrečím. „Děkuji moc a postarejte se mi tu o ni. Zítra se vrátím. Dokud tady bude, mě se nezbavíte." Věnuju jí celkem falešný úsměv a rozejdu se po dlouhé nemocniční chodbě až k výtahu. Pak jen dojdu k autu a celý vyčerpaný se rozjedu domů...

————————————————————
Tak máme tady další díl. Zatím mě nemusíte zabíjet, zatím.😂 No nic, dopsala jsem to v jednu ráno, takže jsem totálně vyrizena. Moc vám dekuji za podporu a byla bych hrozne rada, kdyby jste si přečetli můj komentář na mem profilu. Moc by mi to pomohlo❤️ děkuji za vaši podporu❤️

Ev🖤