Několik set kilometrů od rodné země. Od rodiny. A ta část rodiny, která je semnou, je vlastně pořád mimo domov. Chtěla jsem umřít? Ano, chtěla. Chtěla bych za mámou? Ano, tak moc bych chtěla... Ale v moment, kdy se mi do cesty připletl on, vše se zm...
Když jsem viděla jak vystupuje z auta, sevřel se mi žaludek. Nejen že vypadal krásně, ale taky se vydal ke mě. Já jsem stála jak solný sloup. „Ahoj Bell." usmál se a já se trochu uvolnila. „Ahoj Harry." Chvíli jsme na sebe jenom koukali, ale Harry pak uhnul pohledem. „No asi by jsme měli jet." „Asi jo." Vydali jsme se k autu. Harry mi otevřel dveře s poznámkou „Tohle jsem v životě neudělal, tak si toho važ." Usmála jsem se a nasedla do auta. Po chvíli si Harry sedl za volant a nastartoval. Nevěděla jsem co říct a tak panovalo v autě trapné ticho. „Klidně si na chvilku lehni, budeme tam tak za půl hodiny." Trochu jsem nechápala kam jedeme. „Řekneš mi kam máš namířeno?" „Uvidíš." Záludně se usmál a já začala být trochu nervózní. Nakonec jsem se opřela o okno a sledovala jak se stmívá. Po chvilce jsem ale usnula.
Pohled Harry...
Viděl jsem jak je Bell nervózní, protože vůbec neví kam jedeme. Nakonec se ale uklidnila a po chvilce usnula. Sledoval jsem ubíhající cestu a zároveň jsem sledoval Bell. Nevím co to semnou je. Naposledy jsem se takhle choval asi na základce. Rozhodl jsem se nad tím neuvažovat a po chvíli jsem konečně zastavil. Nechtěl jsem jí budit, ale tak nějak jsem musel. „Bell, vstávej už jsme tady." Trochu se zavrtěla a po chvilce otevřela oči. „Promiň jsem hodně vyřízená po tom běhu." Kývl jsem hlavou a pomalu vystoupil z auta. Bell vystoupila hned po mě. Asi nechápala kde jsme, tvářila se hrozně vyděšeně. „Neboj ještě musíme chvilku jít." Bell jen přikývla a pomalu se vydala zamnou. Šli jsme po louce a pak do kopce. Pak se kolem nás začali objevovat stromy. Nakonec jsem se zastavil a Bell se rozhlídla kde to vlastně jsme. Stála tam s otevřenou pusou a já věděl že je šťastná.
Pohled Bell...
Šli jsme si sice celkem dlouho, ale když jsem uviděla to krásné místo, málem jsem se rozbrečela štěstím. Slunce už skoro zapadlo, ale šlo ještě vidět. Stáli jsme na skále u moře. Po tváři mi stekla jedna slza a já nevěděla co říct.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
(Vím že je to trošku nereálné, ale přesně to co jsem chtěla jsem nenašla:-)
„Harry já.. já nevím co říct, je to nádherné." Usmíval se od ucha k uchu. „Věděl jsem že se ti tu bude líbit." Společně jsme se posadili a já usoudila že bych mu měla říct o tom, co říkal ředitel. „Harry, víš jak říkal ředitel, že jsem toho prožila už hodně?" Harry kývl hlavou a tak jsem mohla pokračovat. „Nikomu jsem to ještě neřekla, tak doufám že se ti dá věřit. No každopádně mi před půl rokem odešel ze života někdo důležitý - moje mamka." Chtělo se mi brečet tak moc, ale nemohla jsem a ani nechtěla před Harrym. „No zemřela mi v náruči a já chtěla zemřít taky, tak moc jsem chtěla, ale musela jsem zůstat kvůli sestřičce a tátovi. Protože jsme se ve Španělsku všichni trápili, rozhodli jsme se odjet do Londýna a začít tady nový život. Stejně to nepomohlo, ale to je vedlejší. Za ten půl rok, jsem vystřídala tři školy a na všech mě šikanovali. Byla jsem z toho špatná a doufala, že tady to bude jiné, ale když jsi byl na mě dneska zlý, uvědomila jsem si, že mě prostě nebudou mít rádi nikde." To už jsem dala svým slzám průchod a bylo mi zase hrozně.
Pohled Harry...
Já jsem vůl. Nikdy si neuvědomuju co říkám a pak se kvůli tomu můžou lidi trápit. No a teď se mi Bell svěřila s takovou věcí. Dneska jsme se viděli poprvé a já jí stihl už urazit, rozbrečet, pak vyprovokovat, pozvat ven a znovu rozbrečet. No a teď tady sedí a brečí a já nevím co dělat. Tak ji obejmu. Ona mě hned chytí kolem krku a já tak můžu cítit tu její osobitou vůni. „Harry vím že se známe pár hodin, ale já to měla potřebu už někomu říct, promiň." Ona si toho tolik prožila a ještě se za to omlouvá. „Je mi to všechno tak líto Bell." „Jsem ráda že jsem tě poznala." A až teď mi došlo co dělám. Tohle nemůžu dovolit. Co by na to všichni řekli. Harry Styles randí s holkou. Objímá ji a utěšuje. Mrzí mě co teď udělám, ale jinak to nejde. „Pusť mě Bell." Odtáhne se ode mě a nechápavě se podívá. Stoupnu si a ona to po mě hned zopakuje. „Nevím co si myslíš, ale mezi námi nikdy nic nebude. Myslíš že bych se snížil na úroveň jako jsi ty? Ne nikdy. Já jsem do prdele Harry Styles a určitě víš, že já s nikým nechodím a u tebe nebudu dělat výjimku. Tvůj příběh je velmi dojemný, ale já tady nejsem kvůli tobě. Jsem tady kvůli Liama, abych zjistil co máš ráda. Musel mi slíbit hodně abych na to kývl." Viděl jsem tu bolest v jejích očích. „Harry odvez mě domů." „Co?!" Hrozně mě překvapila. Čekal jsem, že na to něco řekne, ale ono nic. „Sakra Harolde, okamžitě mě odvez domů, slyšíš mě!!!!" Nečekala na odpověď, prostě se otočila a odešla. Bylo už hodně pozdě. Byla tma a tak jsem se za ní vydal aby se náhodou neztratila.
Zastavil jsem před jejím domem, všude bylo zhaslé, takže už asi všichni spali. Ani se na mě nepodívala, pořádně třískla dveřmi od auta a po chvíli se ztratila v domě. To jsem tomu dal...
———————————————————— Je mi to líto, ale já jsem celou dobu ze spolu nebudou, nebo alespoň ne teď. Uvidíme jak se Harry zachová...
