Beze slov k zemi

Útok

Přišla jsem k výdeji kufrů a snažila se dopídit, jaký z nich je vlastně můj. No jo, holt když jsem chtěla modrý, tak mám prostě tuctový modrý zavazadlo. To mi taky mohl někdo oznámit dřív, než jsem se zamilovala do tmavě modrého krasavce v obchodě s kabelkami. Většina lidí už měla to, co zde hledala, a odcházela. A já? Nic, jakoby můj kufr nechali v Polsku. Modrých, černých a červených kufrů se kolem míjelo tolik, že nebylo možné stíhat číst jména na visačkách.

Úplně jsem díky tomu zapomněla na slib, který jsem dala rodičům – napsat jim, že jsem dorazila v pořádku a že nemusí mít žádné obavy (i když si plně myslím, že celou dobu sledovali můj let na flyradar24.com). Začínala jsem mírně panikařit, protože jsem možná i bez zavazadla, které mohlo třeba z toho letadla vypadnout!

Měla jsem štěstí, kufřík se našel. Příště mu obleču tátovo triko s tučňáky, to jsem zde neviděla ani jednou (mé štěstí mi dopřeje to, že to v ten den napadne dalších sto lidí). Rozhodla jsem se odtud co nejdříve vypadnout, všechno tu bylo tak chaotické, lidí zde bylo tak moc, jazyků snad zde bylo nespočet, každý spěchal, lidé do sebe málem vráželi. Jedna polovina se snad na letišti narodila, zato druhá bloudila, ptala se ostatních na cesty, hledala záchody... A já patřila do té skupiny, co neví, která bije.

Vytáhla jsem kufru rukojeť a rozešla se směrem k východu. Letiště bylo obrovské, každý člověk potřeboval jít jiným směrem a tak zde mírně panoval chaos.

Než jsem přišla k východu, zazněla rána a nebyla asi daleko, protože mi zalehly uši a začalo mi v nich pískat. Co to bylo? Něco spadlo?

Došlo mi to ve chvíli, kdy se rána začala násobit početností a zvuk doprovázel křik lidí. Běhali tam a zpět, těla padala k zemi. A já šla s davem, utíkala jsem pryč. Ale dveře byly zabarikádované, nedaly se otevřít. Byla to jatka.

Muži v černém oblečení jasně a nahlas hovořili cizím jazykem. V rukou měli dlouhé velké zbraně a za opaskem se leskly náhradní nábojnice. Vlci.

Srdce mi tlouklo že nebýt kostí, vyrve se z těla a uteče. Mozek se snažil vyhodnotit situaci, ale adrenalin, strach a počínající trans z toho dění kolem, mi nepomohl vymyslet nic, čím bych si zachránila život. Vždy mě někdo chránil, teď? Teď jsem sama, srnka opustila stádo aby našla nové lesy, ale každý les má svého vlka a to si mladá srna neuvědomovala.

Těla padala k zemi, kulky vystřelují ze zbraní, jenž drželo v rukou několik mužů. Křik neustával. Bylo příšerné běžet, nevědět kam a zakopávat o opuštěné schránky bez života. Vidět děti bezvládně ležet v naplňující se kaluži krve.

Přeživší lid narážel do sebe, ale bylo to tak rychlé, že by tomu stejně nikdo nestihl utéct.

Přestala jsem křičet. Došel mi dech. Nohy ztuhly. Bylo to poprvé, když jsem zažila horší stres, než z testu ve škole. Poprvé, kdy mé tělo nebylo schopné poslouchat. Věděla jsem, že nemám šanci. A jak jsem zastavila úplně, dalších několik lidí mě srazilo davem k zemi. Jen jsem tam ležela. Nic víc. Sledovala jsem, jak se ke mně přidává více a více lidí, jen... úplně bez života. Srna ztratila naději.

Slzy mi rozmazávaly vidění. Ale i tak jsem viděla to nejhorší, co člověk může udělat. Ničit. Viděla jsem v každém z obětí rodiče, mladé studenty, kteří toho měli ještě hodně před sebou. Lidi, kteří se snažili o kus zlepšit život na Zemi nejen nám, ale i přírodě. Viděla jsem rodinu. 

Zem byla studená, chladila mé tělo, ale myšlenky hořely dál. Cítila jsem na svých zádech boty, mnoho bot. Každá nová přinesla novou bolest. Až nakonec do mé hlavy udeřila zvedající se noha ze země.

A pak se vidění zmenšovalo a zmenšovalo, až jsem neviděla nic. Ani temnotu, ani světlo. Hluk utichal.

...

Probralo mě ticho. Ale neměla jsem více síly na to, abych se zvedla, či jinak pohnula. Jen oči podlité krví a opuchlé od slz se otevřely, aby zahlédlo svou postel a mozek se ujistil, že to byl jen sen.

Bohužel. Všude kolem byla krev, textilní látky nasáklé rudou tekutinou, studená těla. Větší chlad jsem nezažila. Kůže mrtvého spadeného na mou ruku byla studenější než ledovec. Uslyšela jsem hlasy. Ti muži tu byli stále. To nedorazila policie? Armáda? Kolik času uběhlo? 

Slyšela jsem rozhovor, který jsem zhodnotila jako dohodu o zkontrolování situace. Byl to zvláštní jazyk, nemohla jsem ho k ničemu přirovnat. Taky jak bych to dokázala, když umím maximálně polsky a trochu anglicky?

Slyšela jsem za mnou kroky, ale víc než podlahu, krev a mrtvoly jsem nezahlédla, stále jsem ležela břichem dolů. V hlavě jsem si opakovala, že nesmím v žádném případě vydat ani hlásku, ani nepatrně se pohnout. Zadržela jsem dech.

Ale tělo to nezvládlo. Nezvládlo zastavení přísunu kyslíku do plic, mírně cuklo a mně se obrátil žaludek. Kroky utichly. Věděla jsem, že má podezření. Ale jak jsem sebevíc chtěla, život je svině a já začala zvracet s tím, že mé tělo automaticky i přes to, jak moc jsem to nechtěla, změnilo polohu do boku a ruce se chytily břicha. Byla v tom i krev. Ale to mi bylo jedno, protože jsem měla větší problém.

Muž se šátkem kolem hlavy mě zvedl do výšky za paži. Nebyla jsem pro něj vůbec těžká, což mě ještě víc vyděsilo. Něco zařval. Ale já mu nerozuměla.

A ani jsem neprosila o milost, slitování. Byla jsem v transu. Mé hnědé oči se dívaly do těch tmavých agresivních. Znovu se mi spustily slzy. Ale byla jsem ticho. Věděla jsem, že mě zabije.

Znovu zařval a s mým ochablým tělem zatřepal. Mlčela jsem. Ztratila jsem hlas.

Muž vysoké postavy mou maličkost odtáhl k dalším mužům. Do chvíle jsem byla svázaná. Nebránila jsem se. Vlci vyhráli. Získali kořist. Nebyl úniku.

Takto získali ještě asi pět lidí, co přežili jejich útok. Včetně malé holčičky, byla to Češka, takže jsem jí téměř plně rozuměla. „Kde je maminka? Mami? Já se bojím. Proč všichni spinkají?" Bez milosti ji vzali taky.

Bolelo to čím dál víc. O fyzické stránce teď ale vůbec nemluvím. Věděla jsem, že nás zabijí. Ale ta malá slečna v růžových šatech s plyšákem v ruce...

Přemýšlela jsem, jak to, že ona není vůbec špinavá, je i v pořádku. Musela se dobře schovat. Ale asi tam nevydržela.

Měla jsem strach. Klečela jsem společně s ostatními u dvou mužů v šátcích. O něčem se bavili.

Ruce jsem měla za zády a pro jejich jistotu byl provaz i kolem hrudi a paží. Provaz byl sice tlustý, ale z tvrdého materiálu, takže se stejně zarýval do těla i při sebemenším pohybu.

Můj život se zhroutil jako domeček z karet.