Beze slov k zemi

Šéf na kontrole

„Ty si ráda hraješ s ohněm, že?" Vytřeštila jsem oči když jsem se ocitla pod mužem, který mě dlouhodobě věznil. Hlavu jsem tiskla do polštáře a úplně vyjeveně na něj hleděla, div oči mi nevypadly z důlků. Cítila jsem stoupající horko ve tvářích. Svalnaté tělo osvicovalo noční světlo z venku, vlasy ukazovaly do všech světových stran.

„Potřebuješ unavit?" Zeptal se s mírým chrapotem. Okamžitě jsem zavrtěla hlavou jako nesouhlas. „Taky ne, já už unavený jsem, takže fakt už spi." Dodal a znovu padl na postel vedle mě. Moje představy nebyly hodné světla, to by byl skandál. Zavřela jsem oči a snažila se upadnout do spánku.

...

Netrvalo dlouho a já znovu začala nohy opravdu používat. Během pár dní jsem znovu dokázala obě kolena ohnout, za týden jsem se snažila o první krůčky zapřená o nábytek když jsem byla sama v pokoji. Jeden den mě ale načapal, jak se snažím stát bez pomoci rukou. Měla jsem strach, že se bude zlobit a všechno teď podělám, ale měla jsem štěstí. Dokonce se snažil mi pomoct.

Držíc mě za paži a podepírajíc záda jsem ušla už opravdu velký kus. Za další dva týdny jsem zvládala chodit, dokonce se i posadit či zvednout ze sedu sama. Během dne se nic neměnilo, byla jsem věčně sama, četla knihu neustále dokola, jedla, pila a vždy k večeru dostala injekci, která mi jistojistě pomohla na nohy. Mezi námi se nestalo nic jiného či zvláštního. Jen to celé tak nějak mezi námi začalo tát jako ledovce. Dával mi větší volnost a já se naučila chodit v jeho pravidlech.

„Dnes to byla poslední injekce." Vysvětlil mi v obývacím pokoji na gauči, když uklízel náčiní. Za celou dobu od chvíle, kdy jsem ho požádala o společnost, na mě nebyl zlý, neublížil mi a ani po mně neřval, byl jako vyměněný. Taky já jsem ale v obezřetnosti polevila, za což jsem si hodně v duchu nadávala. Šel odnést věci zpátky do sklepa a já se mezi tím zvedla z gauče zapřená o opěradlo. Rozešla jsem se už jistým krokem do kuchyně, natáhla se pro skleničku a napustila si vodu. Po doušcích jsem hasila žízeň a hleděla ven do přírody z okna.

Začala jsem si tu asi zvykat. Myšlenky na venek a domov pomalu ustupovaly, jak šel den za dnem a stále se nic neměnilo. Člověka tak dlouhá doba prostě jednou zlomí a začne se přizpůsobovat aktuální situaci, i když nechce. Začne se prostě smiřovat s osudem, který si sám nezvolil.

Zvonil mu telefon, řinčel po celé chatce. Slyšela jsem, jak bral schody po dvou a dobíhal k telefonu. Zvedl hovor a začal mluvit arabským jazykem. Přestala jsem ho vnímat, telefonoval téměř denně. Znovu jsem se zahleděla do přírody, kde právě roztává poslední bílý plášť a objevují se první sněženky. Padal venku sníh už pěkně dlouho, je čas na jaro.

A tak jsem si to začala uvědomovat. Jak dlouho jsem tady? Byl srpen, když jsem vyrazila na cestu do New Yorku. Pokud už taje sníh  a roste první kvítí, musí být už minimálně březen. Povzdechla jsem si. Samir přišel do kuchyně s docela spěšnou rychlostí. „Děje se něco?" Zeptala jsem se velmi opatrně.

„Šéf, okamžitě do sklepa." Řekl tvrdě a začal mě tlačit z kuchyně pryč. Rozešla jsem se do co nejvyšší rychlosti a během chvíle začala zápasit s patnácti schody směrem dolů. Oporou mi byla napřažená ruka modrookého za mnou.

„Ani necekneš." Dodal, když mě zavřel do temné místnosti. Srdce mi tlouklo jako o závod, budovalo si snad cestu ven. Pochopila jsem, že mě schovával. Měl mě už dávno asi zabít, aby zamezil nehodě, že bych se dostala ven. Místo toho jsem byla živá a docela i v dobré kondici.

Zverchu se linuly hlasy. Starší mužský hlas plný autority a podřízeně znějící hlas samira. Procházeli byt dle zvuku klapajícíh bot a něco vášnivě diskutovali. Byla to dlouhá diskuze. Později se zvuky blížily ke dveřím do sklepa. Někdo začal tahat za kliku, v půlce se zastavil kvůli to,u, že Samir začal něco říkat v arabštině.

Byla tu tma a já nic neviděla. Netroufla jsem si ale zapnout světlo. Místo toho jsem se raději přesouvala poslepu ke skříni, kde byl, pokud si dobře pamatuji, mužský kabát. Otevřela jsem velmi pomaličku a potichoučku dveře a nasoukala se do skříně až za velký pánský kabát. Opatrně jsem zavřela a čekala, co se bude dít.

Dveře se otevřely a škvírou mezi dveřmi jsem viděla, že se zde rožlo. Zatajila jsem dech a čekala na to nejhorší, co by se mohlo stát. Poprvé jsem slyšela, jak Samir velmi podřízeně ukliďnuje jiného muže. Podle silulety, kterou jsem zahlédla v díře, se ho snažil brzdit, couval před ním. Ještě o něco vyšší muž silnější postavy rozzuřeně dupal každým krokem a hulákal velmi naštvaně něco, čemu jsem nerozuměla. 

Co když mě najde? A co se stane Samirovi? Strach drtil sucho v ústech a ždímal plíce od vzduchu, studený pot stékal po čele. Vzduchem lítaly věci, zařinčel i kovový stůl pádem o zem. Co když takový, jaký je, ani nechce být, jen se narodil do špatné rodiny? Napadlo mě.

Samir se ho snažil v klidu vytlačit zpátky nahoru. „Ona je tady." Řekl velmi jistým hlasem muž. „I kdyby, co s tím? Taková holka je neškodná hračka na dlouhou chvíli maximálně." Nevím, proč začali mluvit anglicky, možná ten šéf chtěl, ať to slyším. „Měl jsi ji zabít! Jednoduchý úkol to byl, kteréne! Za tu výkupné už nebude třeba." Křik byl čím dál víc silnější, agresivnější a autorita už přetékala.

„Jak říkám, čemu ublíží trocha zábavy?" Docela mě ta slova vycházející z úst mého věznitele bolela, ale chápala jsem, že se jen snaží situaci vzít do vlastních rukou a zachránit to celé. Tedy, doufám. Ale zmínka o výkupném mě zarazila. Jak blízko jsem asi byla tomu jít domů a zachránit se? Mohla jsem to i já nějak ovlivnit?

Kroky ustaly, Další obrovský křik se nekonal. Dál mluvili už klidněji ale v arabštině. Samir stále velmi vážil každého slova, které vyslovil nahlas. Odtáhl ho ven ze sklepa a já se svezla po zádech skříně až do dřepu.

Nutilo mě to přemýšlet nad tím, co se právě teď stalo. Mohla jsem být už dávno doma. Ale zároveň jsem už dávno měla hnít v zemi. Samir mě teď bránil, ale zároveň řekl, že jsem jen hračka. Moc informací těžkých na moji hlavu.

Zavřená jsem čekala na modrookého ještě dlouho, aspoň mi to tak připadalo. Když přišel, táhl z něj alkohol, rum, whiskey nebo něco jiného tvrdého. Nevypadal ale niajk zřízeně. Otevřel skříň a já na něj chvíli hleděla, než jsem se odhodlala lézt dolů. „Děláš mi problémy." Povzdechl si a rozešel se po schodech ven.