Beze slov k zemi

Dýchej.

Nedokázala jsem v hlavě pobrat to všechno, co se právě stalo. To uvědomění, že je ta žena bez života, že tam jen bezvládně leží. Byla jsem natolik mimo, že jsem neslyšela hned první rozkázání, ať vystoupím z auta. A vlastně ani ta následující.

Tělo se mi třepalo, kůže bledla čím dál víc a moje mysl mě uzamkla dovnitř sebe. Hleděla jsem před sebe a zároveň nikam, jako kdybych zapomněla oči používat. Ta žena je mrtvá. Mrtvá.

Z transu mě probudilo až zatáhnutí ven za paži, kdy jsem se v první chvíli ze strachu ze Samira šíleně vylekala a následně cukla směrem od něj. Stál ve dveřích auta a násilím mě chtěl dostat ven. Měla jsem sevřený žaludek ze strachu z něj.

Donutil mě vylézt z auta v garáži a ani na sekundu mě nepustil, abych neutekla, nebo tak něco. Popravdě, spíš bych se složila na zem, moje nohy byly jako ze dřeva a každý krok byl nejistý a plný obav z dalšího kroku.

Dotáhl mě do obýváku, kde mě už pustil. Hned jsem se od něj vzdálila co nejvíce to šlo a ruce měla strachy mírně pokrčené v loktech.

Začal se rozčilovat, přímo zuřit. Něco nadával v jeho jazyce, jeho mírně snědá pokožka na krku se začala tvarovat nad vyběhlou žílou. Moc dobře jsem tušila, že řval něco ve smyslu, že mě měl zabít už na letišti, nebo tak nějak. Ustupovala jsem až ke kuchyňské lince, protože se nebezpečně blížil.

„Tvoje činy mají následky." Řekl hrubě. Měl pravdu, mohla jsem za to já. Já to způsobila. To já ji zabila. V duchu jsem se začala hroutit ještě víc, než jsem už byla. Zabarikádoval mi cestu od linky svým vlastním tělem a popadl mě za bradu.

Cítila jsem palčivé horko na části, která se silně opírala o rány na zádech. Byl oproti mě mnohem vyšší, tak o hlavu a půl. Ty naštvané emoce by se daly krájet. Nutil mě se dívat přímo na něj. Jeho horoucí tělo se dotýkalo toho pobledle ledového.

Koukal mi přímo do očí, při tom já těmi svými uhýbala, těkala po místnosti tu a tam. Byl tak blízko, že jsem na tváři cítila jeho dech. A přesně v tu chvíli moje rozklepané nohy polevily tak moc, že jsem ztrácela rovnováhu, sjížděla bolavými zády po rohu dřevěné desky.

Pocitově jsem mu tou hlavou v ruce visela. Tiché slzy se mi kutálely po tvářích a pár z nich steklo na jeho ruku. Zapřel se kolenem mezi ta my mé nohy a ještě více se předklonil nad mou maličkost. Stisk mých tváří povolil a prsty přejel níž na můj krk.

Nebránila jsem se. Jen jsem tiše plakala, ani vzlyk nevydala. Prosila jsem o pomoc snad všechny bohy světa. Přála jsem si být doma, ale čím dál víc mě utvrzovalo vědění, že už hledání pomalu vzdávali v před kamerami televizního štábu.

Silou mě donutil dát hlavu do strany a tím vystavit krk. Husina na celém těle napovídala, že nevím, co má v plánu. Koukala jsem opatrně na jeho ruku, ale dál než na předloktí jsem okem neměla šanci pohlédnout.

Cítila jsem, jak jeho prsty zkoumají moji pokožku. „Proč všechno kazíš, Wiktoria," šeptl klidným hlasem s náznakem povzdechu, „vždyť jsem byl hodný." Dodal jako by ho moje chování zamrzelo.

Pár kapek skáplo na jeho ruku během té chvíle. Prsty se přesunuly na trapézy, pak níž k ramenu až sklouzly po klíční kosti. Zadržovala jsem dech poděláním z toho, že něco udělá. Byl nemocný, takhle se normální člověk chovat nemůže, pomyslela jsem si.

Jeho druhá ruka  se ocitla na mém boku. „Kdy si konečně uvědomíš, že mně prostě neutečeš?" Dodal tichým hlasem. Jeho rty jsem cítila na krku. Byly horké, možná i jemné a opatrné, ale pořád jsem se nepřestala třást a mít z něj nahnáno. Zmáčkl mi bok a natiskl se na mě břichem.

„Můžeš být ráda, že jsi živá." Zašeptal mi do ucha a slzy na to reagovaly útěkem po pleti až dolů. Popravdě jsem už živá být nechtěla. Sebeobrana mi dávno selhala, neměla jsem důvod se ještě nějak snažit.

Setřel mi slzy a znovu se vrátil k uchu: „přestaň se snažit. Když bych tě chtěl zabít, udělám to hned." Dodal tichým hlasem, ze kterého bylo jasné, že mě má spíše jako zábavu. Další slova jsem mu už nerozuměla, mluvil svým jazykem se rty blízko mé kůže.

Znovu můj krk políbil. Tak ráda bych řekla, že to bylo jako z klišé románu a já se do něj najednou zamilovala, chtěla víc nebo tak něco. Ale ve měn se držel jenom strach, jen proto jsem neutekla, nebránila se.

Cítila jsem jeho horkou dlaň sjet pod tričko. Ale zůstal na boku. Znovu něco řekl a kroužil prsty na klepající se kůži při čemž rty objevoval krk. Být to jiná situace, možná by to bylo i příjemné, teď se mi z toho podlamovaly kolena maximálně z důvodu, že se cítím na složení se.

Jeho palec přejel výš až k prvním žebrům. Zbytek ruky pomalu putoval za ním. Zastavil se až téměř v místě, kde běžně začíná podprsenka, tu jsem už ale neměla. Všiml si toho, že vůbec nedýchám, že jsem z něj až natolik vyděšená.

Koukl mi do očí plných strachu z něj. „Dýchej." Rozkázal mi potichu. Ale já jako bych zapomněla na to, jak se to dělá, dýchat, přijímat vzduch do plic. 

Konečky prstů zkoumal místo, které jsem nikdy nedovolila objevovat žádnému muži. U něj mi ale nic moc jiného nezbývalo než ho nechat pomalu přejíždět na místě, kde už začínala ňadra.

Při pohledu na mě a mé prvotní ucuknutí neřval. Jen něco zamumlal a zase sjel rukou níže. Protože jsem tohle nikdy nezažila, dělalo mi to ještě větší obavy, kor u tak nevyzpytatelného člověka.

Jeho malíček zabrouzdal až pod lem tepláků, které byly větší, než bylo na mě potřeba, hlavně když jsem ještě hubenější, než kdy dřív. Nic víc nedělal, jenom zkoumal moje reakce, mou vyděšenou tvář.  

Byla jsem čím dál více zmatená z jeho chování, protože se vymykal veškerému normálu. Měla jsem strach, že udělá to samé, co se mi stalo v koupelně.

Ale neudělal. Pustil mě, udělal krok zpátky a nechal mě, ať odejdu. Nečekala jsem na nic a zaběhla do ložnice, zabouchla dveře a složila se opřená o rám postele na zem. Schovala jsem tvář do rukou a už nezadržovala silný pláč.

Seděla jsem tam, brečela a nemohla z hlavy dostat to, jak ta dívka padla na zem. A taky to, jak zkoumal moje reakce.