Beze slov k zemi

Marťan

* Kapitola je psána z pohledu Samira

Běžela dlouho, na to, v jakým byla stavu i dost rychle. Nesměl jsem ji nechat pláchnout, z toho by byl neskutečný problém. Zastavila ji až řeka, kam jsem v první chvíli skočil za ní, ale jak se zvedl proud, prostě jsem to přeběhl přes most o kus dál, o kterém jsem věděl, ona ale asi ne. Z dáli, jak jsem dobíhal na své místo, jsem viděl, jak se začala topit, došly jí síly.

Teď co si vybrat? Jestli umře, nikomu to vadit nebude... Ale já tu zas budu tak nějak sám... Vyškrábala se z toho nakonec sama, zvládla se i dostat na břeh. Padla k zemi a já ji nechal vydechnout. Chtěl jsem vědět, jak tato dívka zareaguje, jestli prohru uzná, nebo se mi bude snažit ještě utéct.

Druhá možnost byla správná. Wiktoria se rozeběhla. Byla celá zmáčená a na těle měla nalepený písek mísící se s bahnem. Doběhl jsem ji, srazil k zemi a během chvíle ji měl v pasti. Chtěla se snažit ještě jednou o útěk, ale to jsem už popadl její ruce a zkroutil jí je za sebe tak, aby se začala konečně uklidňovat.

Slabě vyjekla, asi jsem zabral až moc, proto jsem trochu povolil a jen ji tak držel. Mluvila na mě úplně cizím jazykem. Napadlo mě, že půjde o nějaký jazyk podobný třeba ruštině. Možná polština? Netuším. V jejím hlase byl znát strach a to opravdu hodně.

Držel jsem její hubené ruce a postupně se začal zvedat tak, abych donutil se postavit na nohy i ji. 

„Dlaczego mnie nie zostawicie? Chcę po prostu do domu! Puśćcie mnie! Chcę do domu!" Její hlas byl čím dál více zoufalý a bolestivý. Rád bych jí vyhověl, bohužel toho nejsem hoden a její život už prostě skončil, což snad pochopila.

Viděl jsem ji, jak pláče. Slzy jí tekly proudem. Celou jsem si ji jen očima prohlížel. Byla bledá. Vlasy ztratily ten zdravý lesk, na rukou měla zarudlé škrábance od větví, oblečení se lepilo na její kůži a tím zdůrazňovalo, kolik toho během měsíce ztratila. Ví vůbec, jak dlouho zde už je? Nebo ztratila pojem o čase?

Ano. Byl jsem špatným vojákem.  Nezvládl jsem ji zabít, jako to udělali s ostatními. Nezvládl jsem jí ublížit tak, jako to udělal on. Nezvládal jsem toho tolik, ale vždycky se to dalo svést na můj věk. No, ale pořád vám nebude -náct, pak ani -cet a co potom? Potom buď budete žrát nebo budete sežráni, jak se říká...

Nebyli jsme daleko od chatky, kam chodíme jednou za čas, když nám už ze společnosti chlapů hrabe, tak jsem se rozešel tím směrem. Neptala se, kam ji táhnu, prostě se poddala a zničeně se snažila stíhat mé tempo. Minuli jsme pár stromů a už byl v dáli vidět menší srub. Byl krásný, renovovaný... Měl jsem to tam rád.

Wiktoria se tvářila pořád stejně. V očích jsem jí viděl strach, rty se třásly zimou a zbytek obličeje ztratil barvu, byla jak vystřižená z černobílého filmu. Odemkl jsem schovaným klíčem v květináči a nechal ji vejít. Zamkl jsem za námi a pro jistotu si klíč hodil až pod boxerky, tam se ta ženská snad ani neodváží. I když co já vím, okno rozbila ani nemrkla.

Pustil jsem ji, věděl jsem, že tady nemá šanci cokoliv udělat a v takovémto stavu se už ani nepokusí utéct dalším oknem. Odešel jsem do jedné ze tří ložnic co zde byly a převlékl se. Hned mi bylo v suchém oblečení líp. Vzal jsem nějaké své triko a tepláky, co tu mám, a šel s nimi za Wiktorií, která si nedovolila očividně ani jít si to tu prohlédnout, nebo padnout třeba do postele. Dal jsem jí oblečení, chytl za rameno a zavedl do koupelny. V ní jsem jí vytáhl ručník a pak jsem odešel. 

Dala mi zabrat, co si budem... Takže jsem se rozhodl na ni vyčkat ve společné místnosti u televize. V ní zrovna dávali nějaké to sci-fi, takže jsem měl o zábavu postaráno. Rozhodl jsem se tu rovnou přespat, bude to lepší, než se trmácet domů a pak vysvětlovat co se stalo s oknem. Nechat to vyšumět bude lepší – já to nezaplatím a ona to přežije.

Během chvíle se vrátila brunetka v mém oblečení a s mokrou hlavou. Vypadala už klidněji, snad tak i zůstane. Věděl jsem moc dobře, že se to kdykoliv může zas obrátit a proto jsem si spíš užíval klidu a dál se věnoval televizi. 

Neodvážila se jít blíž než co teď stála u vchodu do obývacího pokoje. Chytrá holka. Bála se právem, to určitě jo. Nechal jsem ji tam stát ještě nějakou chvíli, ale pak mi to začalo vadit, jak tam stála a jen koukala kolem.

„Pojď si sednout." Vyzval jsem ji anglicky a poukázal na sedačku. Vše to tu bylo zařízené do takového moderního venkovanského stylu a hodně zde hrála béžová a modrá barva, jen zdi byly bílé a na některých stěnách byl dřevěný obklad. 

Neochotně a nedůvěřivě s velkým obloukem kolem mě prošla a posadila se co nejdál to šlo. Přitáhla si k sobě nohy a koukala na televizi. Sem tam ale koukla na mě, jako kdyby kontrolovala, zda jsem se třeba nepřiblížil nebo tak. Nechal jsem ji tam, jen sledoval film s arabským dabingem (ta holka z toho musela mít fakt jako hodně).

Film jsem dobře znal, jmenoval se Marťan. Měl jsem ho rád, bavil mě. Hlavně jsem se rád díval na sci-fi, které nepojednávalo o světě tak nelogicky, jako třeba Star Wars. Kupodivu jí asi po měsíci televize chyběla natolik, že to sledovala i přes arabštinu.

Když film skončil, ona už spala schoulená do klubíčka opírajíce se o opěradlo tak, že div nespadla. Někde v hloubi duše mě trochu štvalo, jak moc ze mě strach měla.

Odnesl jsem ji do ložnice, přikryl dekou a ještě byl chvíli v obýváku u televize, dokud jsem se nerozhodl jít spát taky. Musel jsem ji hlídat, pořád je tu vybavená kuchyň a nepotřebuji se probudit při tom, jak vyklepaná nade mnou drží nůž na chleba. I když to zní teď vtipně, moc vtipný by to nebylo. Věřte mi, vím, o čem mluvím.

Takže jsem si lehl do postele za ní s tím, že jsem nás zamkl a klíč dal na skříň. Byla krásná a ještě krásnější když spala. Objímala polštářek jako kdyby to byl nějaký plyšák, zabořovala do něj hlavu a sem tam ho promnula prsty. Myslím, že asi doma byla zvyklá na to, že spala i v tolika letech s plyšákem. Tohle u nás nikdy nebylo, hračky se vyměnily za nauku o zbraních už v sedmi letech...

Lehl jsem si na kraj druhé části dvojlůžka, přikryl se a v klidu šel spát.

Mluvila ze spaní, ale co, to nevím. Sem tam něco zahuhlala a spala si dál. Bylo to roztomile nevinný. Jo, taky bych ji rád pustil domů, bohužel to nejde.