Beze slov k zemi

Šance

Samota najednou zněla tak osvobozujíce. Prosila bych o ni, kdyby bylo třeba. Naštěstí telefonát byl přednější, než já.

V paži jsem ucítila záškuby svalů, které byly tak silné, že šly viditelně vidět. Obě ruce se třásly, do nohou se nedostával dostatečný přísun krve a tak chladly a bledly. Očima jsem se nedokázala soustředit na nic v dáli. Plíce mi nedovolovaly vdechnout vzduch. Srdce hlasitě bilo a v uších se ozýval pískot.

Panický záchvat ze stresu. Slyšela jsem o něm, ale nikdy jsem ho osobně nezažila. Nemohla jsem dýchat, bylo to jako astma.

Svázaná k posteli jsem klečela na nohou a celá se třásla, snažila se nadechnout. Na zádech mi hořel oheň. Štípalo mě to i na dvou místech, nemusela jsem hádat ani proč, protože mi bylo jasné, že se z řemene na místě vytvořila podlouhlá ranka.

Proč to udělal? O čem mluvil? Co jsem provedla? Nic jsem nechápala. Ani proč jsem třeba neomdlela, což se přeci v knihách uneseným dívkám děje.

Slíbila jsem sama sobě, že anglicky už nepromluvím ani slovo. Proč sama nevím, prostě jsem si něco potřebovala slíbit, abych se cítila silnější.

Byla jsem tam takto několik minut, dokud se mé tělo trochu neuklidnilo a já se s velkou námahou vyprostila pryč od postele. Nadzvedla jsem ji a vytáhla zespod uzel kolem nohy postele.

Ihned jsem z pokoje vyběhla do koupelny, kde jsem se zamkla. Pálení v zádech se nedalo vydržet. Sundala jsem ze sebe ona pouta, stáhla triko a nechala ho spadnout na zem. Kalhoty jsem si ale nechala.

Rychle jsem na sebe ještě pohlédla v zrcadle. Hnědé oči bez života, zarudlé a skleněné. Vlasy pocuchané a tvář bledá, kruhy pod očima. Natržený ret, o kterém jsem původně ani nevěděla, že natržený byl.

Při natočení se jsem zahlédla zarudlá záda, po kterých stékal malinký potůček krve. Nic to nebylo na pohled, ale to, co jsem cítila já, se nedalo ani srovnat s tím, co mi udělal ten chlap v tom sklepě.

Pustila jsem ledovou vodu a bezmyšlenkovitě do ní vlezla. Chlad obklopil mé tělo a když se setkal s ránami, hned mi z úst vyšel výdech. Voda tekla dál proudem a postupně jsem byla pod vodou celá, kromě hlavy...

V téhle chvíli člověk nedokáže moc přemýšlet, taky to tak vypadalo. Zkoumala jsem polštářky svých prstů. Zaujatě jsem sledovala to bludiště, které nám v dnešní době třeba odemkne telefon.

Z vany jsem nevyšla ani ve chvíli, kdy mi modraly rty a prsty jak na nohou, tak i na rukou rudly. Přestala jsem se ovládat ve své hlavě, veškeré myšlenky mi najedou přestaly dávat smysl. Jako kdyby má mysl začala mluvit jiným jazykem.

Štiplavý pocit ustal, ze šrámů už netekla ani kapička krve. Ale i tak jsem vnímala jen chladivou tekutinu obklopující téměř celé tělo. Zápěstí bylo malinko odřené, jako když spadnete jako děti z kola tak dobře, že ani nekrvácíte.

Zůstala jsem tam zamčená snad věčnost, když v tom zaznělo jen jemné zaklepání z druhé strany dveří. Někdo zvenčí zatáhl za kliku, ale vejít se mu nepodařilo.

„Wiktoria..." Jeho hlas byl tak klidný a snad i se špetkou lítosti. „Udělal jsem chybu. Otevři mi." Ano, to udělal! A otevírat rozhodně nebudu! Kde jinde bych byla před ním v bezpečí?

Prohrábla jsem si téměř suché vlasy, které zvlhly jen na konečkách. Sžíralo mě svědomí – co když neuposlechnu a neotevřu? Co mi udělá, až by se sem dostal jinak? Strach z toho, co by se stalo, mě donutil se se zasténáním zvednout. Popadla jsem ručník, rychle se osušila, vytáhla špunt z vany a svižně se oblékla do oblečení, ve kterém jsem přišla do koupelny. I když mi to celé dalo hodně zabrat.

Odemkla jsem dveře. Stál tam a koukal na mě jako na někoho z jiné planety. Jako by nevěřil svým očím. Něco zamumlal, chytil mě za ruku a urychleně si ji prohlédl.

Chytil mě za boky a přiměl se k němu otočit zády. Ani jsem nestihla zareagovat a triko mi povytáhl až k ramenům. Znovu jsem zaslechla jeho zamyšlený hlas. Čím více jsem na rány myslela, tím více jsem cítila jejich existenci.

Jeho tak chladné prsty se dotkly mých zad. Byl to štiplavý, ale i příjemný pocit, protože se nedotýkal nijak hrubě, ale s citem. Ale ani tak jsem nezastavila pár tišších syknutí.

„Nic tu na to nemám a tohle musíme namazat. Musíme do lékárny." Řekl rozhodně. Modroočko pustil mé triko. Otočila jsem se na odcházejícího Samira z místnosti. „Tak pojď, než zavřou."

Pojď? My jdeme do lékárny? Oba?

Tohle je šance...

Moc se omlouvám všem čtenářům, že to tak dlouho trvalo, bohužel jak je teď zavřený úplně všechno, nemám kde ani čerpat psací energii. Doufám ale, že se to už bude opravdu lepšit, jinak z toho zcvoknu a nikdy se nikdo nedozví konec příběhu. :D

– 8.4. 2021 (datum zapsáno z důvodu kontroly, kdy jsem tenhle výrok řekla, abych se pak mohla v roce 2025 zasmát pod tou plynovou maskou :D)