Beze slov k zemi

Lékárna

Nevěděla jsem, že má tato chatka dokonce garáž, protože nebyla napojená na zbytek domu a měla svůj vlastní vchod ze zadní strany. Samozřejmě mě nenechal ani sekundu bez dozoru. Venku bylo ještě malinko světlo, ale přesný čas bych si netroufla říci. Samir mě držel za paži a vedl do obyčejného tmavě modrého auta, které by zapadlo mezi ostatní úplně bez problému. Nechal mě se posadit na místo spolujezdce.

Nasedl do auta taky a zamkl dveře na dětskou pojistku. Já se ale vůbec nechtěla opřít, protože si dokážu představit, jaká muka by to byla. Nečekal na nic a vyjel z garáže. Zapnula jsem si pás a mírně se do něj zapírala, abych se zády nedotýkala opěradla. Hleděl na cestu, jednu ruku měl na volantu a druhou mi položil na stehno. Nedokázala jsem dát najevo, že je mi to nepříjemné. To by mi strach nedovolil.

Celou cestu jsem se snažila zapamatovat. Věděla jsem, že je to pro útěk velmi důležité, takže šly všechny otázky v mojí hlavě stranou a do mysli se vkrádal jen seznam různých dobře zapamatovatelných bodů, které mě navedou až do civilizace.

Netrvalo dlouho a objevilo se před námi menší město. Byl tu anglicky napsaný billboard s reklamou na McDonald's, z toho jsem si odvodila, že jsme asi stále v Americe. Modroočko zastavil vůz na kraji silnice mezi dalšími stojícími auty. 

 „Nepokoušej se utéct, mám tu kontakty a nestihla bys uběhnout ani 50 metrů a byla bys zpátky." Dodal, odemkl dveře a vystoupil. Odepla jsem si pás a vystoupila s mírnou bolestí též. Zavřela jsem dveře od spolujezdce a raději šla za ním jako poslušný pejsek.

Lidé kolem měli tolik napilno, ani jeden z nich si nevšiml hledané osoby. Ani jeden se za námi neotočil a nepodivil se, co mám na sobě, jak vypadá moje tělo a co jsem zač. Hleděli většinou do telefonů, nebo s někým vedli rozhovor. Bylo to až děsivé. Tak moc jsem si přála vykřiknout, utéct... Ale měla jsem důvod věřit tomu, že takto by se mi rozhodně útěk nevydařil.

Zavedl nás do malinké lékárny, kde nebyl ani jeden zákazník, kromě nás. Samir hned přešel ke slečně.

„Potřebujeme hojivou mast. A neměla byste něco ještě na přibrání tady pro mou přítelkyni? Kvůli přihláškám na výšku toho moc nesnědla, i když jsem se snažil, jak jsem mohl." Slečna se naklonila mírně přes pult a prohlédla si mě. Jen přikývla, něco mu dala a dala mu instrukce, jak se mají léky brát a jak často se má užívat mast. Zaplatil, chytil mě za ruku a s taštičkou v ruce mě vedl z lékárny.

Za celou dobu si asi nevšiml toho, že jsem vzala z pultu propisku patřící oné sestřičce, která si ji tam odložila. Co s ní? Buď mi zachrání život, nebo budu mít jen obyčejnou propisku a bude ze mě zloděj psacích potřeb.

Venku na ulici se zastavil, otočil se tak, abychom si byli čelem naproti a prohlédl si mě. „Myslím, že bys potřebovala nějaké to oblečení, takhle tady chodit nemůžeš." Poukázal na můj oděv skládající se z jeho trička a tepláků.

Mám pocit, že si to všechno chtěl nějakým způsobem odčinit. A mám i několik důvodů proč si tohle myslet. Pozvedla jsem pohled směrem k němu a jen mlčela.

Neodporovala jsem, když mě vzal do prvního obchodu s oblečením, který zahlédl. Ani když začal sám vybírat, co si mám vyzkoušet. Bylo ticho, ani jeden z nás nepromluvil. Když měl plné ruce, podal mi taštičku z lékárny a nabíral další a další kusy oblečení.

Samir vypadal zamyšleně, došlo mi, že ho nakupování musí bavit a bere to vážně. Kupodivu bral i takové kusy, které se líbily i mně. Pár obyčejných legín v černé a khaki barvě, dvě upnutá trika s dlouhým rukávem a výstřihem do V, jedno bylo černé, druhé bílé. Dál do rukou bral i mikinu, ta byla rudě červená s černým nápisem.

Po dlouhé době něco vydal z hrdla: „chce to ještě," zamyslel se asi nad názvem věci v angličtině, „spodní prádlo." Ne, s tímhle bych kdybych mohla nesouhlasila, protože vybírat takovou intimní věc s cizím člověkem v žádným případě nechci. Ale musela jsem uznat, že měl pravdu.

Rozešel se a já jako poslušný pejsek za ním popoběhla. Byla to chyba, dost to zabolelo v zádech. Ohlédl se dozadu na mou zničenou maličkost a zpomalil krok. Netrvalo ani půl minuty a my se ocitli mezi regály s kusy podprsenek a spodního prádla.

„Jakou máš velikost?" Zeptal se, jako kdyby se jednalo o boty. Má stydlivá povaha se smísila s přísahou, kterou jsem si dala a z mých úst nevyšla ani hláska. Šlo vidět, jak v sobě bojuje, aby nezačal být agresivní, protože není dobré přitáhnout pozornost. Věděla jsem, že tady mám páku a proto jsem si dovolila neodpovědět.

„Dobře, něco si vyber." S dlouhým povzdechem udělal krok zpět od regálu. Nevybírala jsem dlouho, popadla jsem dvě padnoucí podprsenky a čtvery kalhotky. Šla jsem po pohodlí, nikoliv po vzhledu a tak ani jedna věc z toho neměla krajky, provázky a bůh ví co dalšího.

Když jsme došli ke kabinkám, dal mi do jedné všechno, co držel v rukou a vyčkával venku, abych si oblečení vyzkoušela.

A pak jsem už přesně věděla, co musím udělat. Co nejrychleji mi záda stačila jsem ze sebe strhla tričko a tepláky, dala si na sebe legíny a podprsenku, z kapsy vytáhla onu ukradenou propisku a z tašky účtenku. Kousek účtenky jsem utrhla co nejtišeji to šlo a na papír napsala jen důležité informace:

911 - WIKTORIA KOWALSKI

Schovala jsem si papír do dlaně a záměrně sebou hodila o zem. Netrvalo dlouho a dveře se rozletěly.