Beze slov k zemi

Wiktoria

* Kapitola je psána z pohledu Samira

Všechno šlo hladce, nikdo si jí ani nevšiml. Lidé jsou hloupí a slepí, když se jedná o jakoukoliv činnost prospěšnou někomu jinému než sobě. Vybral jsem jí nějaké oblečení, protože v tom mém přece nemůže chodit. Plus jsem si ji potřeboval trochu obměkčit.

Přehnal jsem to, uznávám. Neověřil jsem si fakta. Šel po naší stopě někdo z policie, naštěstí se nám je povedlo zneškodnit. Měl jsem za to, že se jí povedlo nějak kontaktovat veřejnost a že ví něco, co my ne. Chtěl jsem to z ní dostat a jak jsem byl v tom adrenalinu, ani jsem si neuvědomil, že tak křehká duše by nezvládla lhát tak dlouho.

Stál jsem před kabinkou a koukal do telefonu. Lidí tu moc nebylo, což mi hrálo do karet a my se tu nemuseli pohybovat s přílišnou opatrností. Ano, sice jsme už opravdu hodně daleko od NY, ale víte co, policie s tím musí počítat.

Z mého přemýšlení mě probudila rána, hned jsem věděl, odkud ten zvuk přišel. Prudce jsem rozrazil dveře. Zkrouceně ležela na zemi bez trička. Záda byla rudě zbarvená. Zdálo se mi, že nedýchá.

Normálně by mě to nechalo klidným, teď ale ne. Poklekl jsem. „Wiki." Oslovil jsem hnědovlásku jménem. Byla bledá. Popadl jsem ji za ramena a rychle a zároveň opatrně ji otočil na bok. To ji probralo.

Začala se nekontrolovatelně třást, jako kdyby snad dostala až epileptický záchvat. Ještě jednou jsem s ní pohnul a položil ji na záda. Chytil jsem ji za bradu a snažil se, aby ji měla mírně zakloněnou, abych jí viděl do očí.

Mluvil jsem na ni, snažil se ji uklidnit. Nedařilo se, byla v záchvatu. Její plíce sápaly po větším přísunu kyslíku. Nenechávalo mě to vůbec klidným.

Kolemjdoucí pracovnice si nás všimla. Normálně bych za to nebyl ani trochu rád, al teď jsem byl vděčný za to, že si problému někdo všiml. Hned přiběhla, klekla si na zem a začala jí dávat jakousi první pomoc.

Než jsem se stihl zeptat, hned už mě zaúkolovala. „U pokladny je balená voda, doneste ji. Jsem studentka medicíny. A zavolejte sanitku!" Nepřemýšlel jsem nad ničím jiným. Měl jsem zatemněnou mysl. Hned jsem se zvedl a rozeběhl k pokladnám.

Měl jsem o ni strach. Nechtěl jsem, aby se jí něco stalo. Je moje a tohle se dít nemá. Nesmí trpět bez toho aniž bych to chtěl já sám!

Vběhl jsem neomaleně za pult, zohnul se v zádech a hledal vodu. Proč mě poslala pro vodu jsem nevěděl, vůbec záchraně života nerozumím, já jsem naučen životy brát. Popadl jsem láhev vody a bezmyšlenkovitě běžel zpět ke kabinkám.

Wiktoria už seděla, byla celá rudá, zničená. „Vaše přítelkyně je z nejhoršího venku. Byl to záchvat. Jede už ta sanitka?" Zeptala se a přidržovala tu zničenou schránku držící duši křehké dívky. Klekl jsem si k ní, otevřel flašku a nechal ji se napít.

Šlo vidět s jakým odstupem ke mně ta má brunetka hleděla. „Odvezu ji tam." Odpověděl jsem a tím prozradil svůj neměnný plán. „Můžeš vstát?" Pokoušela se zvednout, ale moc to nevypadalo nadějně.

Slečna chtěla odejít, což mi bylo divné. Nechal by zde zaměstnanec tohle a šel se věnovat něčemu jinému? Kór žena? Otočil jsem se k ní a rychle ji pohledem oskenoval. Měla ruku v pěst a v ní kus papíru. „Slečno? Můžete sem ještě? Ona krvácí." Lhal jsem.

Nebyl jsem nikterak blbý, abych si nespočítal jedna a jedna. Viděl jsem Wiktorii už několikrát v takovým stavu a tak krátce to netrvalo. Slečna se méně ochotně otočila a vrátila se. Nestihla ani nic říct a já ji stáhl do kabinky za námi.

„Co máš v ruce?" Zeptal jsem se velmi, velmi vytočený. „Nic, stalo se něco?" Zeptala se klidně. Nečekal jsem na nic, chytl ji za ruku a silou otevřel pěst, kde měla kus mojí účtenky. I debil by poznal, že to byl vzkaz.

„Takže takhle, jo? Chceš vědět co se stane? Za tohle můžeš ty, Wiktoria." Řekl jsem rozhořčený onou situací. Vřelo to ve mně, voda by se vypařila, kdyby se dotkla mé kůže. Chtěla utéct. Chce si hrát? Fajn, ale odnese následky nejen ona.

Popadl jsem první kus hadru a chytil ji za hlavu tak, abych se já nedotkl jejího těla a nezanechal stopy. Nestihla nic, ani vykřiknout... Zaznělo prudké křupnutí ve chvíli, kdy jsem jí zkušeně zlomil vaz. Ani jsem oko nad tím nezamhouřil. Nebylo proč.

Ten pohled v jejích očích když tělo padlo k zemi. Bála se byť jen malinko pohnout. „Obleč se, odcházíme." Řekl jsem rázně a vůbec na ni nebral ohled. Snažil jsem se být hodný a ona si to vyloženě posrala. Chce peklo? Dobře, má ho mít.