Beze slov k zemi

Kuchyně

Probudila jsem se z pěkného snu poněkud odpočatá. Udivilo mě, že tu stále Samir byl, ležel na posteli se mnou a tiše oddechoval. Spal.

Právě teď vypadal nevinně a musím říct, že byl na první pohled krásný. Litovala jsem toho, že mu tohle nezůstane napořád a jak se probudí, bude to všechno pryč. Kdyby totiž byl takový, jak teď vypadá když spí, tak mě pustí.

A pokud jde o zmizení z téhle šlamastiky, mám dle mého velkou šanci, kterou už mít příště nemusím. Ale není lepší ještě počkat a snažit se o útěk až v době, kdy budu vědět, kde je východ a kdo se kde nejčastěji pohybuje? Rozhodně ano.

Takže můj plán útěku jsem musela pro tentokrát opravdu přesunout, vím, že v celé budově nejsme sami a nevím, jak to za dveřmi vůbec vypadá.

Samir se ještě nějakou chvíli neprobouzel, tak jsem se rozhodla raději setrvat v jedné pozici, aby onen klid vydržel co nejdéle to jde.

Během spánku sjel níž a já hlavou ležela na jeho hrudi. Paži měl obtočenou kolem mého pasu. Jeho havraní vlasy byly rozcuchané a rty mírně pootevřené. Cítila jsem pánský parfém, kterého jsem si před tím nevšimla.

Najednou se probudil, asi jsem na něj hleděla až moc dlouho a jeho smysly měly podezření, že ho někdo sleduje. Zazubil se, mile se usmál. Opravdu se usmál, upřímně, a mě to vykolejilo. Hleděla jsem na něj jak na vola, nechápala situaci.

„Cítíš se líp?" Zeptal se anglicky. Vydechla jsem, sklopila zrak a zvedla se do sedu. Bolel mě podbřišek. Nebylo mi ani o trošku lépe. Ale musela jsem lhát. Přikývla jsem na jeho otázku.

Samir se zvedl z postele. „Máš hlad?" Zeptal se opatrně, jako kdyby mě nechtěl nijak vyděsit. Jakožto žena jsem jen pokrčila rameny na náznak, že vlastně ani nevím. Mám hlad? Kdy jsem naposledy jedla?

„Tak pojď, něco vymyslíme." Vydechl u toho, vzal mě za rameno a mířil ven z místnosti.

Začala jsem si uvědomovat, že se tímhle můžu dostat ven, jen to chce chvíli strpení a neutíkat hned teď, ale až si u něj vybuduji důvěru (jestli).

Šla jsem s ním ven, držel si mě kolem paží, aby měl jistotu, že nezdrhnu v první sekundu, co uvidím možnost vyběhnout pryč.

Byla ro dlouhá a tmavá chodba bez oken, odkud vedly i schody nahoru. Pochopila jsem, že se jedná o sklepení, mohla bych to přirovnat ke katakombám. Zdi byly bez úpravy a šly na nich vidět staré červené cihly. Podlaha byla z dřevěných prken.

Vyrazil ke schodům po zavření dveří do „mojí" místnosti. Vyšli jsme nahoru, kde se rozprostírala větší chodba s dalšími schody nahoru do patra. Místnost byla světlá, oknem sem pronikalo světlo. Byl tam les, krásný, ale pro můj útěk mírně nepraktický.

Zavedl mě do jedněch dveří, kde byl obývací pokoj spojený s kuchyní. Nikdo zde nebyl. Pokynul mi, abych si sedla na barovou židli.

Kuchyň byla prostorná a moderní. Byla důkazem existence minimalismu. Bílé skříňky, šedivý pult a šedě zbarvený ostrůvek s kovovými barovými židličkami. Nalevo velké francouzské okno mířící směrem na štěrkovou příjezdovou cestu a u něj jídelní stůl sněhové barvy.

Za mými zády byl onen menší obývací pokoj se šedivou sedací soupravou do tvaru L, další francouzské okno směrem do lesa. Prosklený stůl byl uprostřed a naproti pohovce byla bílá obývací stěna s černými či šedými doplňky a velkou televizí.

Musím říct, že taková stavba nemohla být levná ani kdyby byla z Ikei.

Samir zapnul konvici, do které napustil vodu. Nachystal hrnek a pak se začal věnovat lednici a vytahoval různé druhy jídla. Horkou vodu nalil do hrnku. Zeleninu nakrájel a sýr též. Pak vzal malou bagetu a celé to dal na dva talíře a polil nějakým kupovaným dresingem.

Pak to celé předložil přede mě, jeden talíř nechal na druhé straně pultu.  Sedl si naproti mně a dal se do jídla. Ale já se do toho ani nepustila, nevím sama proč.

„Jez." Pokynul mi a ukázal vidličkou na talíř. Podívala jsem se, co je vůbec v tom hrnku. Byl tam čaj, voněl jako zelený. A tak jsem ho raději poslechla i přes mírně stažený žaludek. Byla to přeci jen zelenina, nic v tom není, to by jinak přeci nejedl, ne?

Nabrala jsem zeleninu na vidličku a pustila se do jídla. Popravdě jsem za zeleninu byla ráda, protože na ní se nedá nic zkazit a hlavně když si to tak přiznám, tak mi většina masa ani moc nechutná. Proč? To nevím. Ale určitě se nepovažuji za vege, jím maso normálně jako ostatní a nevadí mi to. Jen to prostě neuchvátí.

Dojedla jsem o něco později než on, protože mi jíst momentálně dělalo menší problém. Vypila jsem mírně vychladlý čaj. Byl výborný, miluji čaje a tenhle byl hodně dobrý. To bylo taky poprvé, kdy jsem se zde usmála.

Sledoval mě, ale ne jako kořist. Srnka viděla vlka, který  chtěl, aby mu věřila a sežrala mu to celé i s navijákem.

Jak jsem dojedla a dopila, zvedla jsem se, abych nádobí uklidila, Prvně si myslel, že chci utéct a proto se prudce zvedl taky, ale když jsem se opatrně rozešla k myčce, znovu se v klidu posadil.

Nedalo mi to, musela jsem se zeptat. Přišlo mi to v tu chvíli jako dobrý nápad. Krkolomnou angličtinou jsem se ho zeptala...

„Uvidím ještě někdy rodinu?"