Beze slov k zemi

Intimně.

Probudil mě svit slunce už kolem půl šesté hodiny ráno. Byla jsem v místnosti jiné, než ve které jsem usnula. Musel mě přenést, nebo jsem v polospánku přešla sama. Bezmyšlenkovitě jsem se zvedla z postele a tiše zaúpěla. Tělo si žádalo regenerace a odpočinku, ale mysl už byla plně v provozu.

Všimla jsem si až po chvíli, že spal na druhé straně postele. Mám šanci teď utéct? Vždyť jsme tu asi sami...

Tiše jsem přešla ke dveřím a zatáhla za kliku. Bylo zamčeno. Povzdechla jsem si a začala klíč hledat. Věděla jsem přesně na co se můžu když tak v případě nutnosti vymluvit. Záchod. Postupně jsem tiše otevírala šuplíky u postelí, skříň plnou oblečení, které jsem po jednom nadzvedala, dokonce jsem si troufla velmi opatrně sáhnout pod polštář. 

Neprobudil se, čemuž se divím. Musel být asi hodně unavený. Jenom se pohnul a ve spánku si promnul zátylek. Napadlo mě, že už může být dokonce vzhůru a jen to na mě hraje. To by bylo...

Napadlo mě se podívat i pod postel, následně jsem si stoupla na kraj postele a začala se sápat rukama na skříň. Bingo.

Popadla jsem klíč a odemkla si dveře. Zavřela jsem za sebou a samozřejmě nezapomněla ho tam zamknout. Klíč jsem prostě odložila, příliš dlouhé a tím pádem nepraktické tričko si zavázala u pupíku a ohrnula si dlouhé tepláky nad kotníky.

Nazula jsem si své boty, které vypadaly už pěkně špinavě a zkusila hlavní vchod. Bylo zamčeno. A do pokoje jsem se vracet nechtěla, to byl risk. Okna byla na petlici, kterou někdo opravdu hodně hodně utáhl (nebo jsem ztratila ještě víc síly, než jsem si myslela). Nesměla jsem dělat hluk, to by byl velký problém, vyrazit dveře pro takovou gorilu musí být otázka pár chvil, i když se otevírají směrem do pokoje.

Zapřela jsem se a začala na petlici tlačit vší silou. Kov zavrzal o ten druhý a povolil. Otevřela jsem okno, přelezla přes něj ven a raději ho přivřela, aby hned nehledal venku a mně to přidalo čas.

Rozeběhla jsem se od hluku řeky, abych se náhodou nevrátila tam, odkud jsem utíkala prvně. Najednou jsem viděla před sebou tu naděj, že se dostanu domů. Že dokážu, že je jejich dcera v pořádku, že žije.

Když mi docházely síly, přešla jsem do kroku a v klidu vydýchávala. Jsem pryč. Nemá šanci se dostat ven.

Najednou se přede mnou objevil on. Stál tam, držel pod krkem mou matku. Neuběhla ani sekunda a já viděla, jak se po jejím krku, kde obyčejně nosila nespočet jemných řetízků s malinkými přívěsky, valí krev. Její tělo spadlo k zemi. Vykřikla jsem, přiběhla k ní a snažila se ji zachránit.

Její tělo bylo bezvládné, bez duše. Krev tekla po mých rukách a slepovala mi vlasy, jak jsem ji objala. Bylo to příšerné. Bolest byla ještě horší, než když jsem byla jen uvězněná, jen znásilněná...

Vystřelila jsem do sedu, šok můj dech zrychloval, pot mi stékal po čele. Na hrudi jsem cítila příšerný tlak. Hypnotizovala jsem peřinu jak nejvíc to asi šlo.

Svým činem jsem probudila Samira. Modroočko se na mě podíval, chvíli přemýšlel, jak má zareagovat, protože jsem ho vyrušila ze spánku, ale při tom jsem asi musela vypadat příšerně, i když jsem se cítila ještě hůř, než to slovo příšerné mohlo vystihovat.

Povzdechl si a zvedl se do sedu. „Wiktoria..." Zašeptal klidným hlasem. V jeho očích byla znát únava. Stále jsem měla před očima to, jak její tělo padá k zemi.

Až teď jsem si uvědomila, do jakého nebezpečí bych navedla svou rodinu. Nemůžu domů. Co kdyby jim ublížili kvůli mně? Nemůžu domů. Ale kam jinam bych mohla utéct? Nemám na byt ani korunu, nikdo mě nenechá jen tak přespat u nich doma, sama bych nepustila cizího k sobě ani na záchod... Rozhodně by mi neprošlo bydlet ani v opuštěném domě...