Beze slov k zemi

Śpij słodko

Ani jsem si neuvědomila, jak velký čas musel uplynout. Tma za okny ale stále neustupovala a nedala prostor vycházejícímu slunci. Jeho pevný stisk mých bolavých míst pomalu ustupoval a mně to popravdě svým způsobem uklidnilo.

Cítila jsem jeho prsty jak přejíždějí po mých bocích až téměř k rukám.

„Tvá žebra..." jeho hlas byl tichý, hloupý člověk by řekl až soucitný. Ale já tomu tónu nevěřila.

„Měla bys přibrat." dodal po chvíli přemýšlivě a já znovu ztuhla pod dotekem po páteři, kterou bedlivě špička prstu zkoumala.

Samir se z pokleku pomalu posadil na můj zadek. Čekala jsem menší váhu, takže jsem silně vydechla pod tíhou jeho těla. Jeho dlaně se zapřely o mé boky a já pevně sevřela oční víčka k sobě.

V tu chvíli se ale zvedl úplně a začal odcházet. Pohltil mě náhlý chlad, na který zareagovala kůže naježením chloupků na rukou a po zádech mi projel zvláštní mrazivý pocit. Byla jsem z toho zmatená.

Začal rozkládat pohovku aby z ní udělal menší dvoulůžko. Přehodil přese mě deku, vzal ovladač a lehl si za mě. Automaticky jsem uvolnila místo, aby si lehl dozadu, i přes mou zmatenost.

Pustil na Netflixu komedii Jumanji. Přitáhl si mě do náruče...

Ucítila jsem silnou štiplavou bolest v rameni. Studená tekutina proudila kovů jehlou přímo do mého těla. Ani jsem si nestačila sesumírovat myšlenky v hlavě a už mi nešlo se bránit. Tělo chablo a já se zmohla jen na letmé pozdvižení se na lokty než jsem přestala vnímat úplně. Pohltila mě tma.

***

Kde to jsem? Co se děje? Byla jsem úplně mimo, zmatená a bez možnosti se zorientovat. Všude byla tma, kolem mé kůže tančil chlad a v místnosti vládlo ticho. Ležela jsem na tvrdém nemocničním lůžku z minulého století. Jistě bylo kožené, protože se mi kůže lepila na potah a celé to až nepříjemně chladilo.

Zapřela jsem se lokty, pokrčila mírně nohy v kolenou a chtěla se zvednout. Bohužel mě zastavila trubička vedoucí kdesi ze tmy až do levého předloktí. Během sekundy se ozvalo tělo jako by prožívalo kocovinu po oslavě Silvestru s přáteli.

Kanyla zavedená v mé ruce do mého těla přinášela jakousi tekutinu. Odvážně jsem začala odlepovat pásku držící ji na místě a následně odstranila i tento cizí předmět v těle. Přidržela jsem si ranku palcem a začala se rozlížet kolem sebe.

Vypadalo to tu jako kontejner, zdi byly kovové a vlnité. Nebo vůz pro dobytek, protože nahoře byly malé odvětrávací dírky po celé délce místnosti. Byl to jediný zdroj světla. Moje oči si ihned zykly na tmu a já se snažila rozeznávat obrysy kolem mě.

Lůžko bylo uprostřed místnosti a za mnou byl dlouhý kovový stůl s vercajkem do dílny nebo laboratoře. Na pravé straně vedle stolu byla zabudovaná nižší lednice. kolem postele moc věcí nebylo, z levé strany skříň, z pravé věšáček na kapačky, které ještě před chvílí překapávaly do mého těla. Zepředu byl vchod, dveře přes celou délku stěny.

Odvážně jsem se zvedla do sedu a sesunula své nohy na studenou podlahu. Bosá jsem přešla ke skříni a snažila se ji mírně poslepu otevřít. Bohužel se to nedařilo. Hledala jsem důvod a náhle narazila na zámek včetně klíče uvnitř něj. Otočila jsem klíčkem doprava a otevřela skříň s vrzavým doprovodem.

Uvnitř byl mužský kabát, mé boty a pár věcí, které jsem v šeru nemohla identifikovat. Ve vzduchu byl po otevření dveří skříně cítit zatuchlý čas, ale také i něco sladkého. Připomínalo mi to vůni sladkého pečiva se skořicí.

V mé hlavě se roztočil svět, oči přestaly vnímat kde je podlaha a kde strop. Hlava se točila společně s myšlenkami, které se mi nedařilo ani na chvíli utišit. Ani jsem si neuvědomila, že mé tělo bezvládně letí k zemi až do chvíle, kdy můj loket posedla štiplavá bolest.

Chvíli jsem na podlaze jen tak zkrouceně ležela a neodvážila se ani pohnout. Křik v mysli postupně utichal a oči znovu začínaly vidět alespoň to šero okolí. Pokud je někdo u dveří, musel tu ránu slyšet. Musí vědět, že jsem se probrala. A ten strach z pomyšlení, co by se dělo dál, mě přinutil konečně něco udělat.

Uvědomila jsem si, že necítím nohy. Necítím nic. Posadila jsem se s jednou nohou pokrčenou a začala prsty přejíždět po kůži na dolních končetinách. Nic. Tlak jsem zvyšovala a začínala s panikou v očích i štípat do stehen. Štípání přešlo v mlácení a drcení kůže v rukou. V mém dechu se začal projevovat panický pláč a z očí tekly první kapky neštěstí.

Bylo mi dozajista jasné, že už o mně ví, když se rozevřely dveře. Byť nebyly prudce vyražené, strachy se mi zatajil dech. Světlo proudící z chodby lemovalo mužskou postavu a oslepovalo mé nezvyklé oči na záři. Během sekundy bylo světlo všude. A já automaticky silně sevřela oční víčka k sobě.

„Jsi vzhůru? Co děláš na zemi?" Ten hlas jsem poznala. Patřil Samirovi. To mě trochu uklidnilo, byť slzy tekly dál. Mohl to být někdo horší. Z něj jsem až takový strach neměla, jako z muže, který si mě hrubě vzal před několika týdny. A vlastně ze všech mužů zde. Jeho byl takový starostlivý, být to jiná situace, dokonce bych i uvěřila, že jo opravdu můj stav zajímá.

Začala jsem se posouvat dlaněmi po podlaze co nejvíce dozadu abych rozšířila mezeru mezi námi. Během toho jsem se snažila navyknout na ostré světlo. Můj sluch byl jediný stoprocentně funkční smysl. Jeho kroky byly pomalé ale naznačovaly, že se nestačím oddalovat příliš rychle. Připadám si extrémně těžká, byť musím vážit tak o třetinu méně od doby, co jsem zde.

Měl na sobě písečně zabarvenou armádní sadu. Rozepnutá bunda odhalovala čistě černé bavlněné triko. Vlasy měl ale mokré, jako by se před chvílí sprchoval. Natáhl ke mně ruku a já automaticky svou pravou zvedla a snažila si cpát předloktí před tvář se zatnutou pěstí co to šlo.

Chytil mě za předloktí a dožadoval se zvednutí na nohy. Ne surově, ale příjemně to rozhodně nebylo. Jenže já se na nohy postavit nedokážu, necítím nic od pasu dolů. Zvyšuje tlak a zvedá mi ruku do výšky, odlepuje se mi zadek od země a já se snažím cukáním bránit.

„Nemůžu! Nemůžu! Nemůžu!" Křičím anglicky vyhořelá a slzy tečou proudem. Hrozně mě sevření ruky už bolelo. Stisk povolil a druhou rukou mi podebral nohy. Sálalo z něj teplo a příjemná mužská vůně. Já blouzním!

Položil mě na lůžko a přitáhl blíž stojánek na kapačku. „Musíš do sebe dostat živiny." Řekl velmi klidným hlasem a začal si brát moji levou ruku. „Musím najít novou žílu, když sis to vytrhla..." Oznámil dost zamyšleně ve chvíli, kdy zkoumal moje žíly. Odešel ke skříni a vytáhl sterilní sáček s novou jehlou.

Ani nevím kdy a jak, ale během chvíle jsem byla zpátky napojená na kapačku. Chladivá tekutina kapala přímo do mé žíly. Nevěděla jsem, co to je. Ale neuspalo mě to a ani jsem necítila bolest.

Viděla jsem, jak si prohlíží mé nohy. Doufám, že se mi cit vrátí, věřím tomu, že je to jen z nedostatku živin. Jeho dotek na mých kotnících jsem vnímala jen očima. Vypadal zamyšleně ještě víc než před chvílí. Že skříně přinesl kabát a přikryl mě do půlky pasu tím kabátem.

„Všechno pořád ztěžuješ, Wiktoria." Povzdechl si a zadkem se opřel o lůžko, zapřel se dlaněmi a očima se zaměřil do země.

„Proč nemůžu jít domů?" Muj hlas zněl dost nejistě, bolestivě a byla v něm cítit touha vrátit se k rodině. Jeho tvář získala vrásky a změnila se v zamračení. Pohled ze země stočil přímo na mou už tak vyděšenou tvář plnou slz.

Neodpověděl.

Ani nic jiného už dál neřekl.

Zvedl se a odešel. Za jeho kroky bylo slyšet jen cvaknutí zámku ve dveřích.