Beze slov k zemi

Zabij se

Probudila jsem se na posteli. Venku už byla tma.  Na těle se vybarvovaly další modřiny, imunita těla selhávala a tak se tvořily další velmi jednoduše.

Popravdě, začalo mi slušně hrabat na mozek. Myslela jsem na svou vlastní smrt jako kdybych se na ni těšila. Ne jako, já se na to vyloženě těšila. Nikde jsem ho neslyšela.

Pomalu a opatrně jsem vstala z postele a bosá jen v tričku vyšla z místnosti. Nezapomínala jsem se pořádně ohlížet. Na chodbě byla dlažba, kterou jsem spíše přeskákala, protože byla nepříjemně studená.

Přešla jsem do prázdné kuchyně.  Přemýšlela jsem, jestli mám, či nemám hlad. Otevírala jsem postupně skříňky a šuplíky, zda zde něco nenajdu. Nebyla jsem zvyklá nejíst i po tak dlouhé době.

Když jsem ale spatřila ten lesknoucí se kov, na jídlo jsem zapomněla. Mám teď šanci to ukončit. Už se netrápit.

Kousla jsem se do rtu a pozvedla onu ostrou věc za rukojeť. Byla jsem smyslu zbavená. Hleděla jsem na ostří a přemýšlela nad tím, jak už bude dobře. Chladivý kov jsem přiložila podélně na předloktí.

Bolí to? Co je po smrti? Bude mi opravdu dobře? Otázky mi kolovaly hlavou a já se čím dál víc odhodlávala to zkusit.

„Pokračuj. Udělej to." Zaznělo za mými zády takovým lhostejným hlasem. „Ale musíš pořádně hluboko, aby se tepna pořádně rozřízla." Dodal jako kdyby byl učitelem a říkal mi, jakým způsobem spočítat příklad.

„Tak dělej. Na co čekáš?" Přišel blíže. „Zabij se."

Najednou chtíč byla fuč. Co jsem to chtěla udělat? Pane Bože! Dostala jsem se z ono zvláštního transu do šoku. Začaly se mi třást ruce tak, až nůž zařinčel do umyvadla. Koukala jsem na malinký škrábanec na ruce a třásla se.

Samir nic víc neřekl. Popadl mě za natažené paže nad umyvadlem a stáhl si mě na sebe. Tak moc jsem se třásla, že ani jeho stisk nestačil klepání se zabránit. Opřel má záda o jeho hruď. a rukou přes má ramena zabránil mému útěku.

„Tak vidíš." Šeptl. Byla jsem z něj zmatená. Proč se chová takto, když v poledne  provedl něco tak hrozného? Jako kdyby měl dvě osobnosti, jako kdyby hrál na dobrého a zlého... zločince. Pomalu se rozešel držíc mě stále stejně k pohovce.

Sedl si na ni a mě začal táhnout za ramena, abych si sedla na jeho klín. Neprala jsem se s ním, měla jsem z něj až příliš velký strach. Něco zašeptal ve svém jazyce a pustil má ramena ve chvíli, kdy jsem už nuceně byla opřená o něj.

Z té blízkosti z něj šel  ještě víc respekt. „Proč tak všechno komplikuješ..." Vydechl s povzdechem a začal mnout má bolavá ramena. Na chvíli se mi zastavil dech a pak jsem tiše, ale prudce vydechla. Jeho prsty nalezly jedno z mnoha bolestivých míst a po jednoduchém promnutí ta bolest pominula.

„Ublížil jsem ti snad nějak? Díky mně ještě žiješ. Oni by neměli tolik trpělivosti." Pokračoval jak s mluvou, tak uvolňováním zničeného těla na ramenou a krku.

„Proč nemůžu jít domů?" Zeptala jsem se a v mých očích byla vidět bolest, kterou jsem si s sebou nesla. Ale to on nemohl vidět ani na odraze v televizi, protože jsem klopila zrak k nohám.

„Protože jsi moje." Odpověděl, jako kdyby to bylo jasné. Odpověď se mi nelíbila, v hlavě jsem na něj chtěla řvát, že nejsem majetek, ale nic z mých úst nevyšlo. Prosila bych klidně i dál o to, aby mě pustil, ale věděla jsem moc dobře, že to nemělo cenu.

„Pokud nebudeš už dělat problémy, nic se nestane. Pokud ale budeš, víš moc dobře, že to bude mít následky." Připomněl mi tu dívku v kabince a já do chvilky byla málem zase v záchvatu, kdyby mou mysl neupoutalo to, co právě teď udělal.

Skončila jsem na zádech na měkké pohovce. Pád dolů zabolel kvůli bolavým zádům. Tmavovlasý se vymanil a odešel pryč. „Počkej tam a ani se nehni."

Hleděla jsem na otevřené dveře do chodby a čekala, co se bude dít. Netrvalo dlouho a byl zpět s mastičkou, kterou koupil v lékárně ráno. „Otoč se a lehni na břicho."

Teď jsem měla důvod mu věřit, že se nestane nic hrozného. Proto jsem nad tím ani nepřemýšlela a udělala tak, jak chtěl. Neviděla jsem ho, ale cítila, jak se kolem mě prohnula pohovka a pak si klekl obkročmo kolem mého pozadí.

Cítila jsem, jak jeho studené ruce stahovaly tričko do výšky až nad ramena, ale nesundal ho. Měla jsem ruce pod hlavou a koukala na vypnutou televizi, abych aspoň trochu viděla, co bude dělat.

Začal se nezahojených ran velmi jemně dotýkat a promazávat mastičkou. Příjemně to vonělo po měsíčku a meduňce, což mi částečně i čistilo mysl. 

Ani jsem si neuvědomila, že jeho dotek mi začal být příjemný. Přejížděl po zádech, hladil mě a sem tam na ně kreslil různé vzorce nebo promasíroval velmi bolavá místa, o kterých jsem věděla, že jsou osázená modřinami byť jsem si na záda neviděla.

Měla jsem přivřené oči tak, až jsem chvílemi neviděla nic. Cítila jsem jeho dech na mém krku a pak i horké rty. Bylo to mnohem jemnější a opatrnější než jsem kdy zažila. Zmáčkl můj bok a já zatajila dech.

Něco nesrozumitelného mi zašeptal do ucha a pak mě políbil na tvář. Co řekl, to nevím. „Nemůžu když jsem kolem tebe myslet racionálně." Šeptl poté anglicky. Nevím proč jsem v tu chvíli začala cítit ten divně hřející pocit na hrudi.

Moje hlava plná myšlenek už ani nevěděla, co si myslet. Byla jsem najednou zmatená nejen z toho dění kolem, ale i z reakce mého těla.