Beze slov k zemi

Tabouleh

Pár hodin jsem už sama seděla na zemi vedle postele. Byla jsem mimo svět, hleděla kamsi do země a ani nemrkla. Neměla jsem chuť do života, úplně jsem o to ztratila zájem. Vteřina minula druhou, noc asi vystřídala den a já stále nezamhouřila oči. Mé myšlenky pracovaly na plné obrátky, jen jak jsem sevřela víčka k sobě, a nutily mě hledět na jedno a to samé místo.

Vlastně ani nevím, kam přesně jsem hleděla. Mnula jsem si poraněnou dlaň, která kvůli soli ještě nepřestala hnisat. Samozřejmě, že jsem ránu nemohla vyčistit tak, jak bych měla, a desinfekce byla jen pouhopouhým sněním...

Ten muž tu nebyl. Nikdo zde nebyl. Ale křik se ozýval často zvenčí. Bylo ubíjející slyšet, jak někdo trpí, vědět, že s tím nic nezmůžete, a jen tam sedět. Čekat na to, jak přijde řada na vás. Byla mi zima a bolest hlavy se zdála být nejmenším problémem celého mého já. Věděla jsem, že sezení na chladných kachlích po tom, co se tělo snaží dostat do pořádku, nezpůsobí nic dobrého a spíš to bude nabádat k horečkám.

Ale co mi může nějaká pitomá teplota, když jsem uvězněná bůh ví kde bůh ví kým a bůh ví kolik je hodin, spíš jaký den to je. Ano, vím, že čas ubíhá pomaleji a od toho všeho mohlo uběhnout jen pár hodin. Ale je lepší vědět, že jsem tu dlouho, což znamená, že nebude ani dlouho trvat hledání nás.

Zaslechla jsem cvaknutí kliky, ale nepohnula jsem se ani o kousíček. Nezvedla jsem oči od místa. Ani jsem si pořádně neuvědomila, k čemu mám ten zvuk přirovnat a pak na něj zareagovat, měla jsem pocit, že je to jen v mojí hlavě.

Určitě to je v mé hlavě, i ten dotek na paži. Hlava se mě snaží určitě zmást, abych měla znovu tu stresovou situaci, ten strach. Jistě, jinak to být nemůže. Protože křik tu byl stále, neustal. Všímají si někoho jiného, ne mě.

„Wiktorie." Až teď jsem se probudila z transu. Prudce jsem se otočila, protože mě hlas polekal. A kvůli tomu jsem udělala chybu. Člověk, když se lekne, někdy jedná jinak, než úskokem, a místo toho se aktivně začne bránit. A já ho praštila do tváře levou pěstí.

Samozřejmě to s ním nic neudělalo, co by taky mělo, od dívky, co měří 160 centimetrů a váží dvakrát míň než on, od dívky, co nesportuje. Jen hlasitě pomlaskl a znuděně vydechl. Pohlédla jsem mu drze do očí a hned si pohled rozmyslela, sklopila zrak a odtáhla se.

Všimla jsem si, že v rukou držel talíř. Na něm byl salát, ale jiný, než jsem byla zvyklá. Byl plný bulguru a petržele, kterou používám v mojí kuchyni maximálně tak do polévky. Sedl si vedle mě a talíř mi podal včetně lžíce.

„Tabouleh." Jeho hlas byl najednou klidný a příjemný na poslech. Neslyšela jsem v něm žádnou nenávist, bylo to tak nenásilné, jak obyčejná konverzace má být. Nechápala jsem tu změnu nálad, chování. A to jsem chtěla studovat psychologii, zajímavé, že?

Prostě jsem se v něm vůbec nevyznala, nevěděla jsem, co po mně žádá, proč mě drží pod zámkem a nenechá mě být, popřípadě proč mě tedy drží na živu a teď mi nabízí jídlo. Nedokázala jsem číst ani z jeho postoje, z jeho chování. Byla jsem z něj čím dál více zmatená.

Samozřejmě jsem hned v hlavě měla jen nejčernější scénáře a tak jsem se ho ani nedotkla. Mohl by tam být jed. Modroočko dlouho nečekal, popadl lžíci a sám si z porce nabral. A opravdu to snědl... Dobře, jed tam není, snad. A tak jsem lžičku vzala a jídlo ochutnala. Nebylo to zlé, dokonce to chutnalo dobře.

Ale na bolavý žaludek jídlo nepůsobilo dobře a já po dvou malých a velmi opatrných soustech víc nemohla pozřít.

Seděl vedle mě a nic neříkal. Ani se nepohnul, jen mě sledoval. Jeho tvář znovu působila bez emocí. Přemýšlel, poklepával ukazováčkem o podlahu. Hleděla jsem do jídla drže v rukou onen talíř. Vzal do ruky mé kaštanové vlasy a prohlížel si je.

Bála jsem se byť jen polknout, nahlas vydechnout. Bála jsem se ale nejen o sebe, ale z hlavy mi nechtěla odejít obava o tu malou holčičku. Co s ní je? Je v pořádku? Žije? Tolik otázek a ani jedna odpověď nebyla ani správná, ani dostačující, protože neodpovídal nikdo jiný, než já sama sobě.

A tak vlk zahnal hloupou srnku do slepé uličky.