Beze slov k zemi

Horká voda a vlastnictví duše.

V místnosti už bylo světlo, ale já neměla moc možností, co dělat. Popravdě mi bylo příjemnější, když tu byl, protože mi to dávalo větší jistotu, že sem nevtrhne někdo jiný.

Rozhlížela jsem se po místnosti a přišla na to, že tu není žádná změna. Jak by taky mohla být, že...

***

Čas ubíhal pomalu, ale stále kupředu. Sem tam Samir přišel, zkontroloval kanylu a případně vyměnil sáček s tekutinou, ale byl ticho. I kabát vyměnil za šedivou deku. Na druhou stranu zmizel klíček od skříně, vzal si jej pro jistotu s sebou.

Časem mi začalo přicházet, jak moc velké bolesti jsem už měla, ale tak dlouho jsem je ignorovala, že se přestalo tělo ozývat. Nohy nejsou žádná velká sláva, cítím je, ale vůbec nemají sílu na to, aby se o kousek pohly.

Přemýšlím, jak dlouho tu už asi jsem. Myslím celkově i zde v místnosti. Hledá mě ještě rodina? Co se děje tam venku po tom letištním incidentu? A co se stalo s tou malou holčičkou z Česka? Hlasitě poklnu při pomyšlení na dívku a cítím knedlík v krku.

Odemykání dveří vrátilo mou mysl zpátky do reality. Otevřely se a v nich stál znovu Samir. Vešel dovnitř, zavřel za sebou a za pár kroků už stál u mě. Zkontroloval sáček s výživou. Vzal hadičku ve spoji a odšrouboval ji.

„Už je cítíš?" Zeptal se s pohledem na nohy. Nepatrně jsem přikývla. Odhrnul deku a hleděl na mé bledé tělo. Měla jsem na sobě jen kalhotky a tmavě zelené tričko. Pozvedl pravou dlaň a prsty přejel po kůži na levé noze. Cítila jsem ten dotek, ale nezvládala reagovat víc, než velmi chabým stáhnutím svalů.

Dle výrazu ve tváři nejspíše přemýšlí. O čem ale nevím. Docela by mě zajímalo, jak přemýšlí. Chytil mi jednou rukou kotník a druhou mi podebral nohu pod kolenem. Začal ji zvedat velmi pomalu do pravého úhlu. Nebolelo to, ale taky mě to znervózňovalo.

Pohyboval s nohou různě a já si připadala jako na rehabilitaci. To samé udělal i s druhou. Popravdě mi to pomohlo, zlepšilo mi to cit v nich ještě o kousek k lepšímu.

Poté mé tělo podebral a zvedl. Vyšel se mnou z místnosti ven. Chodba byla menší, než jsem čekala. Vystoupal se mnou v náruči dřevěné mírně vrhající schody a rázem jsme byli znovu v chatě, kterou už znám. Extrémně se mi ulevilo, že nejsme na té základně.

Odnesl mě až do koupelny a odložil do vany. Začal mi vyhraňovat triko. Nechtěla jsem před ním být nahá, dělalo mi zle to pomyšlení. Uklidňovala jsem se myšlenkou, že mě už viděl bez oblečení dostkrát. Blbá myšlenka, že?

Během chvíle jsem před ním byla v rouše Evině. Choulela jsem se v sedě abych co nejvíce svého těla kryla. Pustil vodu a rukou pod proudem kontroloval teplotu, druhou uzavřel odtok. Popadl šampon a nanesl si jej do dlaně. Promnul dlaně o sebe a vjel mi prsty do vlasů.

Nemohu tvrdit, že masáž hlavy při mytí nebyla příjemná, ale taky jsem dost přemýšlela, zda u vlasů skončí, nebo... Děsilo mě to.

Pěnu z vlasů mi smyl a tak stejně si počínal se sprchovým gelem a mými rameny a zády. Ve mně se stupňovalo napětí a nervozita. Tušila jsem, co přijde, a nechtěla to. Bála jsem se doteků, které nejspíš přijdou.

Černovlasý si všiml mého ztuhnutí. Přestal se mě dotýkat, zastavil proud vody (té už tam bylo dost) a mé uši zaznamenaly šustění látky za mými zády. Neodvážila jsem se obrátit zrak. Hledala jsem na rozpouštěcí se pěnu na hladině teplé vody.

Látky propadaly k zemi. Jeho dlaně se opřely o má ramena a začal mě tlačit více dopředu. Podařilo se mi pokrčit nohy. Ale strach byl stále velký. Cítila jsem, jak voda stoupla. A jak je oproti mně horké jeho tělo. Celá jsem ztuhla do maxima.