Beze slov k zemi

Chci být s tebou

Bylo by zvláští necítit se teď divně a trapně, ale já si zvláštní připadala i přes ony pocity. V pánském županu bylo teplo, ale na nohy mi táhl chlad místnosti okamžitě, jak se otevřely dveře z koupelny. Držel mě v náruči a rozešel se s mým chabým tělem z koupelny, kde panovala mlha.

Prošli jsme kolem vypnuté televize a ve mně to vyvolalo vzpomínku na den, kdy jsem viděla zprávy. Odložil mě do polosedu na pohovku a odešel. Moc dobře věděl, že se teď daleko nedostanu, takže ho nenapadlo mě ani hlídat. A měl pravdu, neviděla jsem už moc naděje v tom dostat se domů živá. A pokud bych se dostala – tak co? Moje duše je natolik poznamenaná, že už nikdy nebudu mít normální život. A ty lítostivé a nenávistné pohledy, které mou cestu životem budou doprovázet...

Na krku jsem stále cítila mravenčení, které vysílalo signály po celém těle. Nechtěla jsem si přiznat, že to bylo příjemné a že mě to uvolnilo. Na druhou stranu se mé já začínalo smiřovat s realitou. Pro všechny tam venku jsem už dávno pohřbená. Navíc jsem se teď cítila jako děvka, být vím, že za nic z toho nemůžu. Nepřipadala jsem si jako člověk, ale jen jako kus hovna. Vzpomněla jsem si na tu malou holčičku z letiště a v tom se Samir vrátil se skleničkou na whiskey v ruce. Kolem pasu měl ručník, vlasy byly stále navlhlé.

Odvážila jsem se zeptat. „Co se stalo s tou holčičkou?" Napil se a rázněji položil skleničku na konferenční stůl. Jednou rukou se zapřel o opěrku gauče přímo vedle mojí hlavy a propaloval mě očima. Neodvážila jsem se nepodívat jinam než do mořských vln v jeho očích. „Co myslíš, Wiki." Jeho hlas zněl potemněle. „Nikdo neměl takové štěstí jako ty." Dodal a poupravil mi župan. Narovnal se, vzal si skleničku s alkoholem a znovu odešel.

Chtělo se mi brečet. Malá holčička s celým životem před sebou... A teď je mrtvá. Bůh ví, co si prožila, než to udělali. A co s ní udělali potom. Snažila jsem se uklidnit myšlenkou, že se aspoň už netrápí. Samir má v něčem pravdu. Na rozdíl od ostatních se nechová až tak surově.

Vrátil se s otevřeným notebookem. Posadil se vedle mě a beze slova začal pracovat. Koutkem oka jsem se snažila zahlédnout, co dělá, ale vůbec mi to nedávalo smysl. Asi po hodně položil zařízení na stůl a zvedl se. Odešel směrem do sklepa, kde jsem teď bývala více než mi bylo milé.

Po chvíli se vrátil zpátky s kovovým talířkem. Na něm byla desinfekce, gáza a dvě injekce s lahvičkou, ve které byla čirá tekutina. Tlačila jsem své tělo do pohovky jako bych chtěla splynout. Co je to? Vše si připravil dokonale jako sestřička u doktora. Přisunul se blíž a začal vyhrnovat spodní část županu na mých stehnech. Měla jsem obavy a strach, na druhou stranu mi něco říkalo, že kdyby mi chtěl ublížit nějakou látkou, píchne ji spíš do krku nebo do rukou.

Vzal injekci a desinfekcí vyčistil místo na stehnu. Pak zajel hrotem do kůže a začal do mě vpouštět tekutinu. Strašně to štípalo, takže jsem zavřela oči a kousala si ret až do chvíle, než jsem ucítila novou příchuť krve. To samé udělal i na druhé noze. Druhou jehlu odložil a talířek posunul dál ode mě, abych na něj nedosáhla. Volnou rukou mi přejel po horoucím stehnu a upravil mi župan zpět.

Nic neřekl, jen se vrátil zpátky k práci.

Uběhlo pár hodin a já byla stále jen ve svojí hlavě. Hleděla jsem do prázdné skleničky od alkoholu a nevnímala čas ani okolní dění. Sama nevím, nad čím vším jsem přemýšlela, myšlenky nebyly nikdy natolik silné, abych si jejich přítomnost zapamatovala. Muž vedle mě přestal pracovat a za chvíli přinesl sendviče na dvou talířích. Podal mi jeden z nich a sám se po posazení se zpět vrhl do jídla. V břiše se ozýval hlad už pěkně dlouho, já jej úspěšně ignorovala. To je první jídlo po tak dlouhé době. Taky mi toho nedal tolik, jen čtyři trojúhelníčky. Sníst jich víc, tak to půjde rozhodně ven. Pustila jsem se do jídla velmi pomalým a opatrným tempem. Bylo to výborné.

Po jídle se zvedl, odnesl přebytečné věci jako je nádobí a použité injekce. Podebral mě a znovu se se mnou vydal směrem do sklepení. Cože? Proč? Já tam nechci! Nechci být znovu ve tmě v zatuchlé místnosti. Z mého velmi nejistého hlasu zazněla jednoduchá a velmi tichá prosba: „prosím ne..." To ho ale nijak nezastavilo ani nepřesvědčilo. Co kdybych ale začala hrát jeho hru? Jak moc je to nebezpečné? Vždyť už neriskuji nic, co by už dávno nebylo mrtvé... „Chci být s tebou..." Dodala jsem a polkla pomyslný knedlík v krku.

Zastavil se před schody dolů a stočil pohled do mé tváře. Semkl čelist, hlasitě vydechl a oči zvedl do stropu. Vypadalo to, že přemýšlí. Prokoukl mě? Co se stane pokud ano?

Otočil se na patě a nesl mě pryč. Mně spadl kámen ze srdce. Došlo mi, že tohle bude ta cesta. Že takhle se dostanu k lepšímu, možná i dokonce domů. Ale kde jsou ty hranice, aby nic nepoznal?