Beze slov k zemi

Řemen

Mezi dveřmi vyzvedl tašku plnou ingrediencí a dalšího jídla. Odnesl ji do kuchyně a dal mi prostor k tomu uvařit. Prvně jsem se pustila do polévky, která byla za chvíli hotová, mezi tím, než se uvařila, jsem začala dělat vařené kapsičky s hovězím.

Sem tam za mnou přišel se podívat, co dělám a jak to s jídlem vypadá. Jinak celou dobu něco řešil po telefonu v arabštině, takže jsem tomu neměla šanci rozumět. A vyptávat jsem se nechtěla.

Dodělala jsem jídlo, nabrala na talíř a zbytek přikryla poklicí, aby vydrželo déle teplé a nic do něj nevletělo. Odnesla jsem všechno potřebné na jídelní stůl z mahagonového dřeva. Samozřejmě, protože jsem holka, tak jsem se se vzhledem piplala fakt hodně.

Sedla jsem si ke stolu a rozhodla se raději počat. Nabrala jsem si toho určitě mnohem méně, než jsem dala na talíře jemu, stažený žaludek vypovídal svoje.

Mezitím jsem se zamyslela. Co se vlastně za poslední dobu událo? Co se stane potom? A proč se mu mé tělo v noci tak poddalo, i když mysl jasně říkala, ať to nedopustím? Proč mě tu drží? Co se stalo s těmi dalšími?

Vylekal mě jeho dotek, kdy mi položil dlaň na záda. „To vypadá dobře a voní ještě líp." Pochválil mi mé jídlo a mně trošku zaplesalo srdce, potěšilo mě to. Máma byla na vaření dost přísná a tak jsem moc pochval ani nedostala, spíše miliony dalších rad, co příště udělat jinak. Ale i přes to ji miluji a určitě bych bez ní neostrouhala ani bramboru.

Sedl si naproti mně ke stolu a pustil se do jídla. Já udělala to samé. Hned jsem věděla, co je s tím špatně, polévka byla celkem dobrá, ale hlavnímu chodu jsem o něco méně dosolila maso. Ale on nic neřekl, jen v klidu jedl opožděný oběd.

Když jsme oba dojedli, zvedla jsem se, abych odnesla nádobí a hned ho umyla. Chytil mě ale za paži, ne nijak násilně, prostě mě chtěl zastavit. Otočila jsem se na něj. „Bylo to výborné, co je to za kuchyni?"

Zastavilo se mim srdce. Když mu budu lhát, kdy zjistí pravdu? Když mu ale řeknu pravdu, bude hledat mou rodinu?

Nasucho jsem polkla. „Polská." Zamumlala jsem tišeji. V jeho tváři se objevilo zamyšlení. Pak jen s úsměvem pokývl. Určitě už ví, že jsem Polka. Raději jsem hned odklusala do kuchyně.

Jediné, o co mi šlo, aby nenašli mou rodinu. V mnoha filmech a knihách už bylo, že rodinou vyhrožují... A to jsem nemohla dopustit.

Uklidila jsem ještě jednou v kuchyni. Bylo hrozné dělat, že se nic neděje. A při tom se toho dělo tolik, že bych byla raději už pod zemí někde zakopaná v lese v černým pytli na mrtvoly.

Během zbytku dne jsem už spíš jen proseděla v kuchyni hraje si s utěrkou. Duševně jsem vyhořela. Mé vnitřní já se změnilo na popel. A ani mi nebylo dobře, za dlouhou dobu jsem toho snědla asi nejvíc, co mi mé tělo dovolilo pozřít. Prostě jsem se přejedla a z toho mě bolelo celkem dost břicho.

O modroočkovi jsem do zapadnutí slunce ani nevěděla, nejevila jsem ani zájem o to, zjistit, co dělá. Jen jsem seděla na židli, přemýšlela o všem pro mě důležitém. Přišel až když byla v kuchyni tma.

Vypadalo to, že ztratil tu dobrou náladu. Asi se něco posralo, netuším. Jediný, co jsem věděla, že to odnesu já, pokud je opravdu už bez dobré nálady. A taky to tak bylo.

„Odkud jsi, Wiktoria?!" Přiblížil se a zapřel se rukou o stůl tak, abych mu nemohla utéct. Vypadalo to, že se pohádal kvůli mně, nevím. Možná si jen potřeboval vybít zlost. Ale i tak jsem dostala totální strach a snažila se mu co nejvíc vyhnout.

Mlčela jsem, protože mě děsil. Byla jsem natolik vyděšená, že celý den, kdy byl snad nejvíc v pohodě, byl najednou tabu.

„MLUV!" Jeho hlas byl hrubý a mnohem temnější, než obyčejně. Automaticky jsem si předloktím začala chránit hlavu, protože jsem čekala jakýkoli útok. Tělo se mi chvělo strachy a já nevěděla, proč teď po mně řve.

Ve filmech vám říkají, ať nikdy nepovíte pravdu a tutláte všechno, co se dá. V reálu ale přes ten strach, co vám proudí v žilách, nedokážete odpovědět nic jiného, než-li pravdu.

„Polsko." Koktala jsem tolik, že by tomu ztěžka hned rozuměl.

„Mluv normálně nebo toho budeš litovat. Odkud jsi?!" Jestli jsem před tím byla na maximum vyděšená, teď nevím, už jak ten pocit ani nazvat.

„Polsko." Sice se mi hlas stále třásl, ale rozumět mi už asi bylo mnohem lépe.

„Nehraj si na chudinku a hned to vyklop! Kdo tě poslal?!" Dostal mě. Já neměla co říct, protože jsem jeho otázky nechápala a odpověď na ně neměla. Celá jsem byla během chvíle bledá, srdce pořádalo koncert.

„Nevím o čem mluvíš." Pípla jsem slabě. Ta odpověď ho asi neuspokojila, protože mě velmi silně chytil za paži a cukl se mnou. Byla to příšerná bolest, jeho rozhořčenost mu dodávala snad nadlidskou sílu a mně to drtilo snad i kosti.

„Nelži nebo toho budeš litovat!" Křičel. Jeho obyčejně oceánové oči byly pomalu černé, plné nenávisti vůči mně. Prsty na ruce mi začaly dokonce i fialovět, jak mi blokoval proudění krve do zbytku ruky. 

„Já opravdu nic nevím!" Zněla jsem jako pískle, vyděšená pískací hračka. Dál už nic neříkal a jen mě začal nemilosrdně táhnout do druhého pokoje, protože jen první byl ještě vlhký a hlavně tam bylo okno dokořán. Bránila jsem se, snažila se volnou rukou zaseknout o rám dveří, ale nikdy se mi ho nepovedlo zdržet.

Slzy se mi draly na povrch snad už po sté. Ale kdo by nebrečel ve chvíli, kdy ví, že je zle a že to bude bolet?

Svázal mi ruce jeho páskem od kalhot. Měla jsem příšerný strach. Bránila jsem se i ve chvíli, kdy se mu podařilo konec pásku uvázat k noze velké manželské postele. Klečela jsem na zemi a snažila se vyprostit, při čemž on se hrabal ve skříni.

Vytáhl druhý pásek, který byl asi dámský, protože byl mnohem užší. Stáhl mi jeho tričko přes hlavu tak, že zůstalo na rukou. Okamžitě jsem se začala kroutit, prosit a opakovat, že opravdu nic nevím. Věděla jsem totiž dost dobře, co chtěl dělat.

Ale nepomohlo to. Za svištícím zvukem se ozval můj bolestivě znějící křik ve chvíli, kdy se řemen setkal s mými holými zády. Byla to hrozná bolest. Ale neudělal to jednou. Ani jsem se nestihla nadechnout a už mi do zad vjela další bolest.

Hrozně to štípalo a pálilo. Stále jsem se snažila mluvit o tom, že nic nevím, ale nedával mi moc prostoru k tomu se vyjádřit.

Udělal to přesně pětkrát. Pětkrát jsem zažila příšernou bolest. Už jsem přesně věděla, jak se cítili zbičovaní lidé v osmnáctém století, kde to bylo úplně běžné. Tiskla jsem se k posteli a choulila do klubíčka.

Byla jsem natolik mimo, že jsem jen tiše s pláčem opakovala dokolečka jednu větu: „já nic nevím." Neodvážila jsem se ani na něj podívat, stále jsem si kryla hlavu mezi koleny a pod rukami. Třásla jsem se jak sbíječka.

Naštěstí mu začal vyzvánět telefon a on odešel. Nechal mě tam svázanou a se zlomenou duší, která nic nechápe.