Byly to dlouhé sekundy, které jsem se bála počítat. Vteřiny, které nebraly konce, nechtěly pustit tu druhou na řadu. Sledovala jsem dění kolem. Holčička, která stála vedle mě, se přiblížila k mému klečícímu já ještě blíž. Pochopila jsem, že hledala bezpečí, bála se jich stejně jako já. Další tři svázaní byli muži, jeden z nich dle toho, jak vypadá, přežil kulku v noze a nevykrvácel, přiškrtil si ránu asi během toho incidentu. Druhý byl asijského původu, neustále se snažil dostat z pout, bezúspěšně. A třetí byl ze stejného letadla, kterým jsem letěla já. Němec, myslím, seděl v řadě přede mnou.
„Bolí mě ruce." stěžovala si holčička potichu se slzami v očích. Moc dobře si uvědomovala, že nesmí být hlasitá. Sedla jsem si na paty a nechala ji ať se posadí na klín a přivine se blíž. Máma mě učila, že pomáhat ostatním je přednější než naše pohodlí. Začala jsem jí tiše do ucha svým polským přízvukem odříkávala básničku na spaní, jiná mě nenapadla. Poslouchala, i když mi nerozuměla ani slovo.
„Idzie niebo ciemną nocą,
ma w fartuszku pełno gwiazd.
Gwiazdki błyszczą i migocą,
aż wyjrzały ptaszki z gniazd.Jak wyjrzały, zobaczyły,
to nie chciały dłużej spać.
Kaprysiły, grymasiły,
żeby im po jednej dać.Gwiazdki nie są do zabawy,
toż by nocka była zła.
Jak usłyszy kot kulawy,
śpijcie ptaszki, aaa..."Byla to poslední píseň, kterou jsem si z dětství pamatovala. Zpívala mi o hvězdách často. Věřila, že v nich můžeme číst budoucnost.
Nestihla jsem celou ukolébavku dozpívat, protože se ozval velmi hrubý a hlas, křičel. A já mu znovu nerozuměla, ale pochopila jsem i přes to, že mi jeho řeč byla cizí. Zmlkla jsem. Stále jsem měla ten stejný strach, nespouštěla jsem ani jednoho z nich z očí. A oni nespouštěli z očí nás.
Najednou se ale Japonec rozeběhl směrem pryč. A oni se ani nepohnuli, neběželi za ním. Že by nás nechali utéct? Omyl. Během sekundy muž s mordýma očima, ten, který mě našel živou, sáhl po zbrani a vystřelil. Vyjekla jsem a mé tělo cuklo. Ti lidé se bavili, přišel jim můj strach vtipný, smáli se. Holčička se znovu hlasitě rozvzlykala, já se snažila ji uklidnit, ale sama jsem byla v šoku.
Netrvalo dlouho a odvlekli nás do dodávky bílé barvy. Nevím proč bílé a ne černé jako ve filmech, asi tím poutali méně pozornosti. Neprotestovala jsem, nebojovala. Ani hlásku jsem nevydala, hlavně ne po tom, co jsem viděla, jak pokus o útěk trestají. V dodávce nebylo nic, jen po stranách dvoje lavice a mezi řidičem a námi mřížovaná přepážka. Dva muži usedli dopředu, zbytek si sedl na lavičky k nám a zavřel za sebou mohutné dveře. Dívku nechali sedět vedle mě, takže se ke mně tulila jak nejvíc mohla.
Zbyli jsme čtyři. Co s námi bude? Prodají nás jako otroky? Budou nás mučit, abychom vyzradili státní tajnosti? Hodí nás do armády? Nebo nás jen a jednoduše zabijí?
Měla jsem strach jako nikdy před tím. Kabelku jsem u sebe dávno neměla, po kapsách bylo prázdno a stejně bych nic proti takovým gorilám nezmohla. Srdce mi tlouklo jako o závod, v krku jsem měla vyschlo a oči už neměly co plakat. Na mém těle se začaly vybarvovat modřiny, krev po čele zasychala. Dodávka se dala do pohybu a mně se udělalo zle znovu. Naštěstí už nebylo co zvracet.
Ti tři muži si sundali šátky z hlavy, protože zde zanedlouho nebyl moc čerstvý vzduch. Ten, co seděl vedle mě z druhé strany, onen modrooký, byl vysoký, štíhlý a zároveň svalnatý muž. Jeho vlasy byly havraní barvy a rozcuchané na všechny směry. Mírné strniště dodávalo věku trochu více, ale určitě nebyl staří třiceti let.
Druhý muž naproti němu byl velmi snědé pleti, mohutnější. Jeho tvář byla zjizvená, vousy měl delší a vlasy zdobilo pár stříbrných pramenů.
Třetí byl podobný staršímu muži, jen jeho oči nebyly modré, ale hnědočerné a byl ještě tmavší. Nemusela bych hádat dlouho, že budou sourozenci.
O něčem se hrdinsky bavili, dle tónu hlasu. Najednou zvýšili radostně hlas a poplácali mladšího po ramenou, chválili ho. Mladší na to cosi odvětil a egoisticky pozvedl levé rameno, čímž mírně nabral mě. Odvětila jsem z toho, že chválili jeho úspěšnost. Najednou se mi mé přípravy na obor psychologie hodí.
Nebyla jsem vůbec silná, ani hrdinská, jen jsem byla vyčerpaná a z vyděšení se v houpajícím se vozidle stávaly jen myšlenky upadajících do představ. Tělo se začalo vypínat, byla mi hrozná zima. Modrooký na mě poukázal a to bylo poslední, co jsem svýma očima zahlédla, než jsem padla vyčerpáním do bolestivého spánku plného nočních můr.
_______________________
Ukolébavka v českém znění:
Prochází temnou noční oblohou, zástěru má plnou hvězd. Hvězdy jiskří a třpytí, dokud ptáci nevyklouznou z hnízd. Když se podívali ven, viděli, už nechtěli spát.Vyděsili se, aby jim dali po jednom. Hvězdy nejsou pro zábavu, takže noc by byla špatná. Když chromá kočka uslyší, usněte ptáčci.
*laicky přeloženo
ČTEŠ
Beze slov k zemi
RomanceSrdce mi tlouklo tak, že nebýt kostí, vyrve se z těla a uteče. Mozek se snažil vyhodnotit situaci, ale adrenalin, strach a počínající trans z toho dění kolem mi nepomohly vymyslet nic, čím bych si zachránila život. Vždy mě někdo chránil, teď? Teď js...