Beze slov k zemi

Voda

Probudily mě prsty na mé tváři přejíždějící pomalu ke rtu, poté na bolavý krk. Bylo to jemné, příjemné. Pootevřela jsem zarudlé oči v domněnce, že to byl jen sen. A pak jsem se úplně vyděsila.

Byl tam ten kluk, hleděl na mě neutrálním výrazem. Nebyla jsem schopná uhodnout, co si myslí a co má v plánu. Mé unavené oči se změnily na panický strach z osoby stojící přede mnou. Bylo tu šero, já už dávno nebyla v dodávce, ale v chladné místnosti bez oken. Ležela jsem na posteli. A nebyla jsem svázaná rukama k tělu.

Hned jsem se zvedla do sedu a prudce odcouvala daleko od něj až na kraj postele ke zdi. Měla jsem strach. Hrozný strach. A tady jsem také poprvé promluvila: „ne, nechte mě. Prosím." Můj hlas byl velmi tichý, sípavý, bolestivý a plný strachu.

Ani se nepohnul. Nic neřekl. Pořád byl jeho výraz bez emocí. Muž se více napřímil a odešel z místnosti. A já neváhala a začala po místnosti hledat cokoliv, čím bych se mohla bránit.

Z místnosti vedly ještě druhé dveře. V naději, že tam najdu východ, jsem je otevřela. A bohužel se jednalo o maličkou koupelnu. Jediné, co jsem tedy mohla vzít, je kohoutek na vodu, teda tu odmontovatelnou část. A doufat, že budu mít štěstí a minimálně ho omráčím, jestli se vrátí.

Neváhala jsem, odmontovala  to otočné ramínko kohoutku a přeběhla v s bolestivou grimasou ke dveřím druhým. Zkusila jsem je otevřít, marně. Byla jsem tu zamčená.

Dlouhé stání bylo bolestivé, každá část těla utrpěla značnou újmu a potřebovala jsem lékaře. Ale netrvalo to dlouho a dveře se odemkly. Nalepila jsem se na hnědě vymalovanou zeď a čekala připravená hned osobu praštit. Klika se pohnula a dveře otevřely. Vešel dovnitř znovu on. A já se napřáhla a udeřila.

Samozřejmě mi to nevyšlo tak, jak jsem si představovala. Neodhadla jsem výšku jeho hlavy a udeřila jej do ramene. A jemu to vůbec nic neudělalo, jen se v jeho obličeji konečně změnil pohled. A teď ta horší část – nasral se.

V ruce držel vodu v pet lahvi a prázdnou misku s houbičkou. Zavřel dveře a já začala couvat do rohu místnosti. Bála jsem se ho, mé tělo se třáslo, kůže dostávala husinu. Začal řvát. A já začala zvedat ruce k ústům a krčit se k zemi, kde jsem se nakonec schoulila do klubíčka a předloktím si kryla skrčenou hlavu. 

Brečela jsem. Třásla se jak osika. Nebyl čas se omlouvat, ani by mi nerozuměl. Popadl mě za zdvižené předloktí a donutil mě si stoupnout, ale nohy neposlechly a já letěla znovu k zemi. Dopadnout jsem nestihla, chytil mě silně za paži a beze slov odtáhl zpět k posteli.

Měla jsem strach, že mě znásilní, takže jsem znovu začala před ním couvat jak jen to šlo na matraci. Bohužel pro mě mou maličkost stále držel a nepustil. Ale už neřval. Silou mi natáhl nohu a klekl si na holeň, abych mu nemohla uniknout. Bolelo to, sykala jsem bolestí, přivírala oči k sobě. I tam jsem měla modřiny a jeho váha nebyla zas tak malá.

Otevřel láhev a nalil do misky obsah. Čirá voda mi připomněla, jak dlouho jsem bez vody byla já a jak moc jsem po ní prahla. Zbytek vody, co zůstal v petce mi podal a já po dlouhém váhání vodu vzala do rukou a napila se. Pokud v tom byl jed, tak je to už stejně jedno.

Vypila jsem téměř všechno. Modrooký si namočil houbičku a já v tu chvíli dostala do hlavy šílenou myšlenku. Třeba mi nechce ublížit. Přiblížil se k mé hlavě a ranku mi začal čistit. Houbička byla do chvilky úplně rudá a špinavá. Ostatně jako jsem byla celá.

Něco si zamumlal, misku odložil a odvlekl do té koupelničky. Byla tam vana a záchod, nic víc. Začal ze mě strhávat oblečení a já se bránila. Měla jsem strach, co udělá.  I když mi něco říkalo, že jen chce, abych ze sebe smyla cizí krev a špínu od bot, co po mně šlapaly. Pustil vodu a znovu se pokusil o strhnutí mého trička, tentokrát úspěšně. A během chvíle jsem byla před ním nahá.

Kryla jsem si prsa a překřížila mírně nohy a stále se odmítala přiblížit k němu blíž, takhle jsem se cítila ještě víc zranitelná. Popadl mě a anglicky mi řekl ať do naplňující se van vlezu. Poprvé jsem mu něco rozuměla. S poměrně velkým odstupem na velikost místnosti jsem překročila stěnu vany a posadila se.

Teď mi už bylo jasné, že se mám omýt. Ale jak jsem začala s rukama, hned mě seřval a já přestala. Místo toho si klekl a začal mě omývat houbičkou. Začal na zádech. Voda byla vlažná až studená a já se třásla zimou a strachem. Neznámý protočil oči a pootočil kohoutkem na teplejší proud.

Nebyl v tu chvíli hrubý, byl jako vyměněný. I když mi byly jeho doteky nepříjemné, nebránila jsem se. Ze zad přestoupil na ramena a následně na ruce. Sledoval každé zmodralé místo a strupovitý šrám na mém těle, bedlivě je zkoumal.

Jak měla přijít na řadu další část, cukla jsem sebou. Dotýkal se mých prsou a můj klesající strach znovu začal stoupat. Ale on to neřešil, tímto způsobem mě omyl sám celou včetně vlasů, kde si dokonce dával pozor na ránu na čele, aby se do ní nedostal šampon. Nechápala jsem to, ale kvůli strachu ani neprotestovala.

Zvedla jsem se poté, co se zvedl on. Znovu jsem své tělo zakryla jak nejvíc bylo možné. Odešel. Ale vůbec ne na dlouho a hned se vrátil. Já tam stála jako opařená dál. Hodil po mně ručník a pánské triko, které mi bude stoprocentně po kolena.

Pak odešel.

A já byla zmatená. Proč se najednou o mě staral, když chtěl celé letiště postřílet, což taky udělal? Proč to vůbec udělali? Co jsou zač? A tak jsem se složila oblečená s mokrými vlasy na podlaze opřená o vanu. Ustavičně jsem brečela. Chtěla jsem domů.