Beze slov k zemi

Kniha

Mé rozhodnutí přece jen nebylo nejhorší. Samir si svůj původní plán rozmyslel a netáhl mě znovu do chladné a temné místnosti ve sklepení. Hrozně se mi ulevilo, protože to znamenalo i větší pohodlí a popravdě i společnost. Samota mě sžírá víc než jakákoliv bolest a momentálně po tak dlouhém odloučení mi začíná být příjemněji v místnosti s ním, než sama se svými myšlenkami.

Mé myšlenky nebyly vždy tak čisté a pozitivní, někdy se dostavila pořádná sebelítost, která přešla v úzkosti a já skončila u pátrání očima po místnosti, čím si to dlouhodobé trápení urychlit. Na druhou stranu jsem myslela na to, jak moc bych ublížila tomu poslednímu plamínku v duších mých blízkých, kdybych vše úplně vzdala a vzala si život.

Modrooký mě odnesl do postele v ložnici, kterou jsem už dobře znala. Položil mě velmi jemně a po pas schoval mé tělo pod přikrývku, aby byly nohy v teple. Do mysli se mmi začala vkrádat velmi lstivá myšlenka.

Kdybychom se potkali na jiném místě, za jiných okolností a on neměl takovou minulost, zamilovala bych se? Když má náladu, je opravdu pečující, vnímavý a citlivý. Z fyzické stránky by mohl dělat modela, byť já bych ho raději viděla například jako hasiče nebo vysoce postaveného muže či majitele velké společnosti. Ale stačilo by to? Potkala jsem někdy vůbec takového muže? Ale sleťme na zem. Tací muži jsou jako jednorožci – neexistují.

Zatřepala jsem hlavou a vyhnala ty myšlenky ven. Rozhlédla jsem se po místnosti a zjistila, že jsem tu už sama. Co teď?  Spát se mi určitě nechce, naspala jsem snad měsíce dopředu a moje hlava pracuje na sto deset procent. Začala jsem se rukama šoupat dozadu, abych se opřela o čelo postele. Během chvíle jsem byla v polosedu. Natáhla jsem ruce k nohám a začala je různě prohmatávat a masírovat.

Cítila jsem je, ale byly velmi oslabené. Věřila jsem ale tomu, že se brzy na ně znovu postavím. Když jste odkázáni na lůžko, začnou vám chybět i ty normální domácí práce. Během masírování jsem se rozhlížela po místnosti. Mé oči zaujala otevřená kniha položená hřbetem nahoru. Byla to starší kniha psaná nejspíše v angličtině. Netrvalo dlouho a já si spojila jedno a jedno k sobě. Samir se velmi lepšil v angličtině od té doby, co tu jsem uvězněná. To proto, že četl. Neskutečné.

Natáhla jsem se po knize a do otevřené strany vložila kapesník z podavače na nočním stolku, aby byla stránka založená. Doufám, že ho moje zvídavost nenaštve. Nezakázal mi přece si číst... Ale taky nevěděl, že bych se ke knihám vábec dostala. Nu což, nemám co ztratit. Otevřela jsem knihu na začátku příběhu a začala číst.

Byl to historický román psaný v novodobém stylu psaný z mužského pohledu. Slova, která jsem neznala, jsem si domýšlela, ale jinak mě příběh úplně strhl a já hltala stránku po stránce. Šustění papíru si mé uši okamžitě zamilovaly. Moje duše se přesunula do starodávného města, oči z písmenek skládaly do představ neskutečně krásný svět. Emoce se probíjely přes milion zdí a bran až k uzamčenému srdci.

Byla jsem asi na sto dvacáté stránce, když se oteřely dveře a v nich se objevil on. Zvedl obočí a snížil hlavu tak, aby mi dal jasně najevo otázku ve výraze „co to děláš". Knížku jsem velmi pomaličku začala zavírat a můj pohled znázorňoval stud a provinilost. Byla to konverzace beze slov. Zmapoval očima knížku a prohlížel si z dálky kapesník založený v ní. Jeho udivení polevilo.

„Jen mi neztrať, kde jsem skončil." Dodal, přišel blíž a zapnul světlo v lampičce nad postelí. Nahnul se nad mou hlavu, prsty vjel do rozpuštěných pramenů a ještě se snížil, aby mi vtiskl polibek do vlasů. Narovnal se, vzal si nabíječku na notebook položený na komodě po mé levé straně a odešel. Chvíli jsem tam seděla jak opařená a nevědomky si rukou mačkala tričko na hrudi. Tohle bylo... hodně emoční.

Udělalo s ním něco to, jak jsem řekla, že chci být s ním? Opravdu funguje to, že když budu přesně taková, tak on bude hodný? A co tím dokážu získat, zvládla bych se dostat i domů? Nicméně to byl nejspíš správný krok. Doufám...

Znovu jsem se začetla, abych nedala nevyvolala žádné podezření.

Když přišel, odložila jsem knížku se založeným dalším kapesníčkem A sesunula se dolů, abych si lehla. Zhasnul, obešel postel a ulehl vedle mě. Otočila jsem se na bok zády k němu. Jeho velká ruka mě během sekundy přitáhla blíže k němu, následně zůstala úplně uvolněná na mém boku. Druhou rukou mi podložil hlavu. Netiskl se na mě až příliš, ale i tak jsem cítila teplo sálající z jeho těla.

Nezvládala jsem stále usnout. Můj dech byl rychlejší než ve spánku bývá u lidí běžně a tak moc dobře věděl, že nespím i po několika minutách. On už při ulehnutí pomalu upadal do spánku, nejspíše jsem ho nechtěně svým bděním ale budila. „Proč nespíš..." Zamumlal a zmáčkl mi bok, ne nějak silně a agresivně, ale cítit to bylo. Prudce jsem se nadechla do plic a na chvíli zadržela dech.

„Spi, nebo budu pokračovat v tom, co jsem začal." Dodal ještě tišeji a stisk povolil. Nasucho jsem polkla knedlík v krku a na slouhlas velmi nepatrně přikývla. Zavřela jsem oči a snažila se spát. Ale to varování mě asi probralo úplně.

Jak pokračovat? A pokud přesně tak, jak to vyznělo... Jaké to asi je s ním? Je takový, jaký byl v koupelně i v tom pokračování? A bylo by to příjemné s ním? A co za jiných okolností...