Beze slov k zemi

Bolest

Nevěděla jsem, kolik je hodin, co je za den a jak dlouho jsem v té koupelně seděla. Ručník jsem přehodila přes okraj vany a sedla si na postel. Jak se odsud dostanu domů? A kde to vůbec jsem? Nemohu si v hlavě ani udělat přibližný obrázek okruhu, protože jsem při cestě spala až do chvíle, kdy mě odvlekli do téhle místnosti.

Nikdo sem nepřišel, ale sem tam se ozval mužský bolestivý křik. Bylo to děsivé, hlavně proto, že jsem věděla, komu patří a co se bude asi dít se mnou, když slyším tohle. Nebylo nic těžké uhodnout a při tom jsem stále nevěděla nic.

Dveře se otevřely až po velmi velmi dlouhé době (alespoň mi to tak připadalo). Znovu tam byl. Usmíval se a to velmi škodolibě. Mé oči na něj vyděšeně hleděly a tělo ztuhlo. Co chce dělat? Proč se tak usmívá?

Jednu ruku měl za zády, ale po zavření dveří a zamknutí přestal věc schovávat. Byla to sůl. Moment, sůl? K čemu potřeboval sůl?

Z kapsy vytáhl malý kapesní nožík černé barvy. Přišel ke mně. Znovu jsem od něj začala utíkat, tentokrát jsem seskočila z postele a běžela co nejdál od něj. Znovu se pomalým krokem blížil. A já znovu utíkala na druhou stranu místnosti.

„Tak ty si chceš hrát..." Řekl anglicky. Jeho angličtina byla dobře znělá, určitě ji ovládal na úrovni znalosti mateřského jazyka. Hlasitě jsem polkla.

„Nechte mě, prosím." Zanaříkala jsem tiše. Každý pohyb, každý krok byl bolavý a proto jsem nebyla dostatečně rychlá. Při přebíhání pryč se o krok posunul do boku a já díky mé reakci vběhla přímo do něj. Dotlačil mě ke zdi.

„Řekni mi něco zajímavého, co nevím. Když to budu vědět, potrestám tě." Rozuměla jsem tomu, co po mně žádal, ale natolik anglicky jsem neuměla, abych dokázala vymyslet něco, co neví každý. Tak mě napadlo mluvit o sobě ale nepodstatné informace, nic, co by je dovedlo k mé rodině.

„Jmenuji se Wiktoria." Vykoktala jsem ze sebe.

„Pokračuj." Pobídl mě dál k mluvě, asi jsem si zvolila to správné téma.

„Je mi dvacet let. Jsem z Polska. Moje oblíbené zvíře je jelen. Já... Já nevím co dál." Začala jsem panikařit, protože mě nic nenapadalo, co by bylo bezpečné a co by bylo zajímavé.

Poukázal na mě nožem. „Já ti neřekl abys přestala." Prudce jsem se nadechla, ztuhla a hned začala sypat něco dalšího, jen aby mě nechal být. I když jsem moc dobře věděla, že čeká na chvíli, kdy řeknu něco, co už dávno ví.

„Chtěla jsem studovat v New Yorku psychologii. Na letišti jsem byla poprvé. Nevím, co bych ještě... Letěla jsem s jedním přestupem v Německu. Zapomněla jsem napsat rodině že jsem přiletěla v pořádku. Moje rodina je na mě pyšná a já je miluji."

A to byla asi chyba. Koktala jsem ze sebe první věty, co mě napadly a nad tou poslední jsem nepřemýšlela. Vzal mi mou dlaň a i přes to jak moc jsem se snažila ubránit mě pořezal a do rány nasypal sůl, kterou začal prsty ještě vtlačovat hlouběji. Křičela jsem bolestí, slzy mi tekly po tvářích a dopadaly na jeho natažené předloktí. Pak pokračoval s další řeznou ránou, nešetřil mě, dle mého byly hluboké celkem dost. Krev mi protékala po dlani mezi prsty.

Chtěla jsem pryč. Domů. A při další ráně jsem už myslela jen na domov. Byla to bolest, ale věděla jsem, že mě bude čekat i horší, pokud neuteču. U třetí ranky na dlani zůstal a už více soli nepřidal ani do jedné. Nůž schoval a pustil mě. Já hned drže se za zápěstí utekla co nejdál to šlo.

Vběhla jsem do koupelny a dlaň strčila pod vodu, abych sůl plně vymyla, protože štípání nepolevovalo. Rány byly hluboké, takže se voda smíchala před odtokem s krví, která vytékala celkem dost.

Po očištění jsem si palcem rány zmáčkla abych zastavila krvácení. Ohlédla jsem se za sebe abych věděla, zda tu ještě je, a zjistila, že na mě kouká. Ve tváři měl neutrální pohled, ale oči jakoby chtěly trochu i pomoci. Měl zkřížené ruce na prsou a opíral se o rám dveří. Narovnal se a přišel blíž.

Jak se mě dotkl, cukla jsem sebou a ruku přitáhla k tělu tak, že jsem lokem praštila do jeho natažené ruky. Přitáhl si mě blíž k sobě a já se snažila od něj odtrhnout.

„Jsi moje, Wiktorie. Nezabráníš tomu, tak se uklidni." Zasyčel a na chvíli zpevnil tlak a zase ho uvolnil. 

Jeden z vlků se zmocnil zraněné srny a rozhodl se vychutnávat každé sousto. A srnka přestala mít naději na úspěch. A sama od sebe mu nabídla své hrdlo.