Beze slov k zemi

Fatat Jamila

Probudilo mě až slunce, které si našlo cestu do místnosti i přes záclonu.  Bylo už stoprocentně skoro poledne. Druhá polovina postele už byla chladná a nikdo krom mě v ní neležel. Zvedla jsem se do sedu, spustila své nohy na zem a bosá se rozhodla vyjít z pokoje.

Slyšela jsem puštěnou hudbu z televize. Hrál tam nějaký hudební program písničky. Na konferenčním stolku byla snídaně, míchaná vajíčka a krajíc chleba. U talířku byla položená i sklenice s pomerančovým džusem.

Nikde ale nebyl Samir. Rozhodla jsem se po něm poohlédnout. Vešla jsem do kuchyňky, kde bylo ale prázdno, jen pánvička společně s prázdným talířem a vidličkou chtěly být umyté a čekaly na to v umyvadle. Musel se už najíst sám. Kolik je hodin?

Nikde na stěně jsem žádné hodiny neviděla, takže jsem si čas nalezla napsaný v televizi. Bylo půl jedenácté. Položila jsem ovladač a opatrně šla nahlédnout do koupelny. Modroočko stál u umyvadla před zrcadlem a holil si tvář.

„Oh, jsi vzhůru, fatat jamila." Usmál se do zrcadla. Nevím, jak mě to nazval, nerozuměla jsem mu. Nic jsem neodpověděla, jen jsem čekala, co se bude dít. „Běž se najíst, máš tam snídani."

Beze slov jsem ho poslechla, taky aby ne, měla jsem příšerný hlad. A i jen obyčejná vajíčka mi udělala neskutečnou radost, protože jsem do sebe znovu něco hmotného dostala. Sedla jsem si na pohovku a pustila se do jídla sledujíce videoklipy různých popových písniček.

Bylo to dobré, takže netrvalo ani chvíli a talíř byl prázdný a po chlebu se jen zaprášilo. Džus jsem ale popíjela po malinkých troškách, protože byl můj nejoblíbenější a já si ho chtěla do nejvíc vychutnat.

Po chvíli za mnou přišel. Vypadal šťastně. Mohlo za to to, co se stalo v noci? Popravdě já nad tím nedokázala přestat přemýšlet. Pokaždé, když jsem na to myslela, šimralo mě v podbřišku. „Na pár dní tu zůstaneme, prospěje to oběma, hlavně tu chci vymalovat zdi v pokojích, tak mi pomůžeš." Oznámil mi.

Jen jsem přikývla, dopila džus a nádobí odnesla. Poslušně jsem hned nádobí umyla, otřela a hledajíce kde co vlastně je vše uklidila. Nechtěla jsem si dělat potíže, protože mi vyhovovala jeho veselost.

Jak jsem skončila s úklidem kuchyně, přišla jsem za ním do pokoje, kde se to večer událo, kde jsme spali. Nábytek byl už odsunutý od zdi a modroočko míchal barvu, aby měla správnou konzistenci a barvu. Rozhodl se zeď udělat na světle béžovou, což se sem hodilo. Zbytek asi chtěl nechat bílý, jak teď je.

Podal mi štěteček a ukázal mi, že mám opatrně malovat u hran, aby se on válečkem neotřel o druhou stěnu. Bez odmítání jsem se do toho pustila, což mě celkem i bavilo, ráda jsem dělala takové věci na domě, byla jsem zvyklá v Polsku takové věci dělat běžně.

Měla jsem na naší menší zahrádce zasázené i jahody, rajčata a hrášek, plus v rohu jsme měli krásný malinovník. Byla jsem na zahrádce pomalu celé prázdniny. Každou chvíli jsem si měnila uspořádání nábytku v pokoji, barvila si různě zdi (dokonce si sama starou barvu seškrabala dle potřeby), jednou jsem chtěla zkoušet i pracovat se dřevem, ale na to už u nás doma nebylo místo. Chybí mi domov.

Během chvíle jsem měla precizně obtáhnutou zeď všude, kam jsem dosáhla bez židle, pro tu jsem si musela později skočit do kuchyně. Když jsem ji táhla a stoupala si na ni, začal se Samir smát mé výšce, protože on na strop v pohodě dosáhl i ze země, při čemž já stála na židli a ještě se natahovala. A to ten strop zde byl určitě nižší, než bývají obyčejně.

Nejhorší bylo asi to, že mi jeho oblečení bylo tak velké, že jsem si musela dávat opravdu pozor na to, jak jsem nalezla na židli a zda si nestojím na teplácích. Po nějaké době, kdy jsem si neustále posouvala židli, abych domalovala další část, jsem měla hotovo. A Samir už taky. Otevřel okno, aby to celé stihlo vyschnout.

Jo, taky mě to napadlo. Ale nemělo by to ani smysl zkoušet. Stejně by mě dohnal a já bych si to u něj posrala, cože jsem teď nechtěla, protože se choval ke mně fakt mile. Měla jsem od něj snídani, ani mě nikam nezavřel, když okno otvíral. A kdybych utekla, on mě chytí a já bych měla po ptákách.

Společně jsme uklidili spoušť, co po nás zbyla a on zbytek barvy zavřel a odklidil do komory, které jsem si před tím nevšimla.

Uběhlo při našem malování asi hodně času a hodiny na televizi ukazovaly půl třetí.

„Umíš vařit?" Zeptal se. No, zde byl problém. Nechtěla jsem si to u něj ani posrat tím, že neuvařím, ani jsem mu nechtěla prozradit, z jaké země jsem. Ale jednodušší byla druhá možnost.

Napadlo mě udělat krupnik, takzvanou kroupovou polévku. Není to nic těžkého a vím, že to není jen polské jídlo. Ale co k tomu? Pierogi, to je snad jediné, co umím vařit dobře a nechutná to ode mě jak prdel. To jsou taštičky z těsta plněné třeba masem.

Přikývla jsem opatrně na otázku. „Tak super, sepiš mi, co tam potřebuješ, pošlu pro nákup někoho." Vzal do ruky telefon a podal mi tužku s papírem. Vše potřebné jsem mu napsala a doufala, že jsem nic nezapomněla. Dala jsem mu ten papírek, on ho vyfotil a někomu ho poslal.

„Mám hrozný hlad, snad to doveze rychle. Co z toho vůbec budeš dělat?" Zeptal se vesele. Opravdu, jeho dobrá nálada byla cítit na míle daleko.