Beze slov k zemi

Fotografie

Neodpověděl a mně přejel mráz po zádech. Moc dobře jsem věděla, co tím chtěl naznačit. Pohlédla jsem na stůl, pak k zemi. Na kůži mi protančil chlad, husina mi projela každičkým centimetrem kůže na těle. Oči zeskelnatěly, ale slzím jsem nedovolila vstoupit na tvář.

Byl to příšerný pocit, vědět, že se odsud nikdy nedostanete živí. Vědět, že už nikdy neuvidíte rodinu, přátele, nikdy se nebudete rozčilovat nad složitou látkou, kterou vám zadal učitel. Nevěděla jsem ani kolik dní uběhlo. Věděla jsem jen, že se na mě neustávající deprese začíná znatelně podepisovat.

Povzdechl si. Podal mi nějaké noviny, byly ale psané arabsky a proto jsem nevěděla, co tím chce naznačit. Otevřel mi je skoro uprostřed, kde jsem zahlédla svou fotografii. Byla to fotka z mého Instagramu.

Seděla jsem na vyhlídkové lodi a hladila si cizího psa. Pamatuji si ten den, jako kdyby byl včera. V tu chvíli jsem byla šťastná, vzal mě tam můj první kluk. Bylo to moje první rande mimo kino, restauraci a fastfood... První to vysněné rande, které chce každá dívka zažít. Byla to plavba na přehradě, ten den obsahoval ještě i tunu ochutnávek různého jídla, poprvé jsem si vyzkoušela minigolf. No, jak ten den skončil? Bouřkou a útěkem na autobus, abychom se dostali každý domů. Pak už mi nikdy neodepsal a za týden jsem viděla na jeho Facebooku fotku s jinou holkou... Řekněme tomu, že to bylo rozloučení s prvním vztahem...

Jediné, co jsem v textu poznala, byl znak. Byl to kříž značící úmrtí. Měli mě za mrtvou. Kolik dní muselo uběhnout, když už mě nehledají? Co musí cítit?

Pohlédla jsem na něj. Jeho tvář byla znovu bez emocí. Hleděl na mě těma proradnýma modrýma očima a nezaujatě si hrál se svými rty.

Tělo se mi třáslo chladem, i když zde bylo teplo. Srdce vynechávalo údery a násobilo jejich sílu. Jsem mrtvá. Jsem oficiálně zavražděná a případ se ukončil. Jak jinak si to můžu vysvětlit? Je tohle jen hloupý sen, já spím v letadle a jsem jen vystresovaná z letu? Blbost, tak dlouhý sen by se mi nezdál snad ani v kómatu, a vůbec už ani tak živý.

Mrtvá. Prostě vyškrtnutá ze seznamu živých. A přesto dýchám, pociťuji emoce a mám myšlenky, miliony myšlenek...

Přestala jsem to zvládat, ovládat se. Zmáčkla jsem v dlaních noviny a upustila je k zemi. Chtěla jsem utéct hned, dát světu najevo, že jsem zde a živá. Dřív, než bude pozdě. Popadla jsem nejbližší věc, která byla na stole, čímž byl špinavý hrnec v umyvadle, a mrskla s ní přímo do okna.

Zazněla rána, prasknutí skla. Hrnec zařinčel o zem a roztříštěné sklo prohrávalo gravitaci. Samir se prudce zvedl a z plného hrdla zařval mé jméno. Na nic jsem nečekala, hodila po něm mřížku ze sporáku a vyskočila z okna pryč. Doufala jsem, že ho to na chvíli zastavilo a já mu stihnu utéct.

Měla jsem velké štěstí, protože nikdo mě zvenčí nezmerčil a já zase nikoho též ne. Běžela jsem co mi nohy stačily, i když mé tělo bylo v destrukčním stavu. Myslela jsem jen na domov. Neohlížela jsem se, věřila jsem tomu, že je mi v patách a to mě hnalo kupředu.

Les byl houževnatý, netrvalo dlouho a já měla na rukách odhrnujících větvičky pár malinkých šrámů. Běžela jsem tak rychle, jak nikdy v životě. Nezjistíte svůj pravý limit do chvíle, kdy vám nejde o život. A mně o život šlo. Nikdy jsem nesportovala víc, než bylo nutné kvůli škole, neměla jsem to s mou postavou zapotřebí. A to se mi teď vymstilo, docházely mi síly.

Slyšela jsem ho, jak běží za mnou a křičí mé jméno velmi velmi zuřivě. Stále jsem se snažila dohledat nějakou cestu, silnici, ale marně. A sil ubývalo, cítila jsem se po chvíli jako kuřák astmatik, který je už dávno v důchodu... Byl mi v patách, už jsem se ohlédnout musela.

Před sebou jsem zahlédla řeku. Měla silný proud, ale za pokus to stálo. Lepší se utopit, než umírat pomalu tam! Bezmyšlenkovitě jsem skočila do proudu a snažila se o co nejrychlejší přeplavání. Dost mě to zpomalilo a já slyšela jak i on skáče do vody, aby mě dostal.

A pak to začalo, já byla v polovině své cesty přeš řeku a náhle proud zesílil. Místo abych plavala dopředu se mé tělo začalo přizpůsobovat proudu a táhlo mě to doprava. Věděla jsem, že v žádném případě nesmím otevřít pusu nebo přestat plavat ke břehu. Rychle jsem se otočila, abych věděla, co se děje za mnou. Byl venku z vody, asi mu došlo, že tohle moc smysl nemělo.

Místo toho šel po proudu a stále mě kontroloval, věděl, že to nezvládnu. Ale já se nevzdávala. Otočila jsem hlavu zpět a znovu ještě víc zabrala, z těch posledních sil. Doufala jsem, že jak se dostanu přes řeku, budu volná. Proud zvolnil a já se posunula zase o kus dál.

Ono se to nedálo, že je to taková dálka, no, fyzika je svině a ne kamarád... Voda se do mě znovu začala navažovat. A to jsem to vzdala. Mé tělo už nemohlo a tak jsem se totiž nevědomky nadechla ústy. Při tom jsem do plic dostala značnou část vody a já se místo snahy o plavbu snažila o vykašlání vody ven. Studená tekutina mě podemlela a já během chvíle zapomněla, kde je nahoře a kde dole. Zastavila jsem se až ve chvíli, kdy mé tělo vrazilo do balvanu pohlceného vodou.

Zapřela jsem se, vyškrábala se nad hladinu a svobodně vdechla kyslík do sebe. Ne, nesmím se vzdát! A tak jsem se znovu dala do plavby. 

Na břeh jsem se dostala úplně vyřízená, na nic jsem nemyslela, jen na to, jak je pohodlné to bahno smíšené s pískem a kamením. Jak úžasný je vzduch. Padla jsem na zem a snažila se to celé rozdýchat a rozkašlat.

Ve chvíli, kdy se mi udělalo už lépe, pozvedla jsem hlavu a pohlédla za sebe. Nebyl tam. Pohlédla jsem dopředu a úplně se vyděsila. Stál přede mnou a dost zuřil. Mé roztřesené tělo zbledlo až na pár místech zmodralo a já se znovu pustila do běhu. Nevěděla jsem, jak se sem mohl tak rychle dostat a bez úhony, teď bylo přednější si zachránit život.

Víte, jak běží promočená dehydratovaná holka, která nespí, nejí, má deprese a zhubla během několika dní i tu trochu, co měla? Máte pravdu, pomalu a stejně to nedoběhne.

Srazil mě k zemi kousek od řeky. Snažila jsem se s ním ještě rvát, ale marně, a to do chvíle, dokud mi nedržel nůž pod krkem. To jsem jen znehybněla, abych se sama nepodřízla. Dýchala jsem zrychleně jako králík, kterého se snaží chovatel chytit v králíkárně aby z něj udělal zítřejší oběd.

Vlk znovu popadl srnku do svých spár...