Beze slov k zemi

Osvobození

Život je boj. Můžeme si to představit jako vlčí lov srnky. Buď se nedáte, poběžíte dál, překonáte několik spadených větví, dokonce i řeku, zvládnete se vyvarovat srážkám se stromy, nebo to prostě vzdáte. A co se stane je potom jasné. A jestli se i přes snahu nestačíte dostat tam, kam potřebujete, a pohltí vás celá smečka, nesmíte přestat bojovat. Nikdy nesmíte dát najevo, že jste prohráli. Jak to jednou uznáte a přestanete si věřit, tak ztratíte i tu naději, že se znovu dostanete do běhu.

Když mi došel dopis, nevěděla jsem, zda ho vůbec chci otevřít. Nevěřila jsem si natolik, abych četla něco jiného než „omlouváme se, ale vaše žádost o přijetí na Fordham University v New Yorku jsme zamítli."

Mámě se nikdy nelíbilo odcestování z Varšavy, natož cesta do jiné země, na delší dobu. Ale já byla jiná, chtěla jsem cestovat, prozkoumávat svět. A tahle škola měla být pro mě odrazovým můstkem. Ale nikdy mi nic takového nezakázala. A táta? I když ho moc často nevídám kvůli jeho náročné práci, vím, že na každý můj krok vpřed je pyšný a dává to velmi najevo. Nic víc si přát nemohu. Možná tak malého sourozence, bohužel, podruhé se jim miminko nepodařilo, i když ho moc chtěli.

Volná ruka obou rodičů mi dovolila poslat si jednu přihlášku na jakoukoliv univerzitu chci já. Samozřejmě jsem hned zabrouzdala do jiných zemí, než je Polsko. A já si po dlouhém rozmýšlení vybrala soukromou školu Fordham a obor psychologie. 

Co jsem od takové školy čekala? Já vlastně ani nevím. Chtěla jsem zkusit něco jiného, něco, co mě požene dál, co obohatí můj život nejen zkušenostmi, ale zážitky. Snažila jsem se také přijít na to, jaký je vůbec smysl mého života, jaký je můj osud. Jedná věc, na kterou jsem prozatím přišla, byla ta, že chci pracovat s lidmi, pomáhat jim. A proto byl obor psychologie jasná volba.

Nečekala jsem, až přijdou z práce, prostě jsem dopis až z New Yorku otevřela obyčejným kuchyňským nožem. Než jsem stačila položit nůž na stůl, vypadl papír z dopisu na zem. Ochotně jsem jej zvedla a rozložila seskládané strany papíru.

Bylo to něco... úžasného. Tento papír, tento inkoust, tato slova, to všechno mi říkalo, že jsem se dostala tam, kam chci.

...

Už nebylo cesty zpět, už se nemohu ani ohlédnout, prostě nesmím. Jednou zaváhám a smečka vlků mi zničí vše, na čem jsem dřela celých dvacet let. Z kabelky jsem vzala telefon, naposledy odepsala už na sté „milujeme tě, budeš nám chybět, dceruško" zprávu pomocí Messengeru a telefon plně vypla. Nastoupila jsem do řady pro kontrolu, jež jsem prošla bez problémů. Telefon a další věci, které jsem musela vytáhnout a předat do košíčku, jsem vrátila do kabelky pěkně úhledně, abych se v ní vyznala, a postoupila dál, takže ven z velké budovy až k letadlu. Bylo obrovské, byl to můj první let v životě, poprvé vidím letadlo tak zblízka. 

Vyšla jsem s dalšími pasažéry schody, pozdravila mile nádhernou letušku a usadila se na sedadlo k oknu. A zamyslela se. Co kdyby nebyly letušky ženy, ale muži? Mně se to nezdá špatný nápad, líbí se mi to.

Po seznámení s  bezpečnostními pravidly letadlo vzlétlo a mně zalehly uši. Ale bylo to úžasné, nemohla jsem spustit oči z výhledu na neustále se zmenšující krajinu. Do pár minut jsme byli nad mraky, kde už nebylo nic jiného, než čisté nebe. Ale stejně jsem se nepřestala koukat, byla to nádhera, úžasný pocit. Poprvé v životě jsem letěla, opustila zem.

Později nastal přestup v Německu, odkud mě čekala delší část cesty, kterou jsem celou absolvovala bez problémů. Celých dvanáct hodin v letadle, jediný problém byl přeseděná zadnice a přemýšlení nad tím, jak fungují záchody a jestli někomu náhodou nespadne třeba výkal na hlavu. I když tak to asi fungovat nebude, co? Zbytek, asi sedm hodin, jsem prostě a jednoduše prospala, víte co, ta sedadla jsou mnohem měkčí než ta ve stoletých autobusech.

Když jsme přistáli, v ten moment jsem si uvědomila, jak moc jsem teď volná. Jak moc teď ovlivňují moje kroky jen a jen mě. Jak osvobozující pocit to byl. Cítila jsem se, jako kdyby kus smečky hladových vlků našel jinou kořist a zbytek mě stále nemohl dohnat. Cítila jsem se být poprvé sama sebou. Spoléhat se jen a jen na sebe.

Poprvé jsem vzala tu úplnou zodpovědnost do svých rukou. Poprvé jsem neměla nikde za zády někoho, kdo by mě chytal kdykoliv zaškobrtnu. Teď tu byly jen a jen nové neprozkoumané lesy, nové srnky, nový začátek.

Ale i přes to všechno jsem si moc dobře uvědomovala, jak moc důležité to moje stádo tam doma je. A že se k nim chci vrátit. Jen až prostě něco dokážu.