Beze slov k zemi

Znásilněna.

Uběhlo několik dní a já ztratila kolem pěti kil na váze. Nejedla jsem skoro nic, nemluvila ani když to vyžadoval i když mě znovu trestal nožem a solí. Moje tělo se chtělo vypnout, ale myšlenky fungovaly a popoháněly mě žít ještě chvíli dobrovolně.

Spánek byl sprostým slovem, upadala jsem do něj jen když už jsem se neuhlídala. A to se dělo právě teď. Snila jsem.

Mí přátelé mi uspořádali oslavu na mé osmnácté narozeniny. Nevěděla jsem o tom, takže mi příchod domů a následné zjištění působil malý infarkt. Už jsem totiž myslela, že na to všichni včetně rodičů zapomněli, a hle, ono ne. Zpívali tu otřesnou písničku, u které se každý oslavenec cítí trapně. Celé to zakončí potleskem, jásotem a bouchnutím šampaňského. Byli tu všichni, které mám ráda. Samozřejmě nechyběl i dort, který tvořila má nejlepší kamarádka, která umí ty nejlepší dorty na světě. Byl ovocný s bílou čokoládou jako poleva. Hlavně tam byla horda malin, ty miluji nejvíce na světě. Nadechla jsem se, abych sfoukla svíčku na onom dortu. Ale vydechnout jsem nestihla.

Probrala mě hádka za dveřmi. Slyšela jsem, jak se o něčem velmi agresivně baví modroočko s jiným mužem. A pak klapla klika.

Ve dveřích byl muž, který zastřelil toho kluka, když byl na útěku. Velmi velmi rozhořčený hleděl na mé tělo jako na kus masa, jako na hadr. Zvedla jsem se do sedu a vystřelila na nohy z postele na studenou podlahu.

Věděla jsem, že je zle, ve chvíli, kdy se ho snažil zastavit, křičel na něj tak jako nikdy na mě. S vytřeštěnýma očima jsem hned utekla do koupelny, zabouchla dveře, chytla oběma rukama kliku. Nohy jsem zapřela o zeď a celou vahou se snažila držet dveře stoprocentně zavřené.

Netrvalo dlouho a oproti mému tělu vyslal někdo z druhé strany tlak a snažil se dveře otevřít. Nepouštěla jsem je, ještě víc jsem se zapřela a snažila se je udržet. Marně. Po chvíli mé prsty sjížděly po kovu a přerušily s ním dotek. Čerstvé rány na dlani se znovu otevřely, ale to bylo oproti tomu všemu úplné nic.

Vysoký muž se s ničím nepáral. Oblečení, které jsem po koupeli dostala zapraskalo ve švech. Snažila jsem se bránit, kopala jsem, rukama mlátila hlava nehlava. Začal mě osahávat.

Sílu vystřídal pláč. Holé lopatky se zapíraly o kachličky.

Bolest, kterou jsem zažila, jsem už nikdy nechtěla znovu zažít. Právě teď jsem zažila na svou kůži znásilnění...

Slzy tekly proudem, křičela jsem bolestí. Jediné mé štěstí bylo, že tohle nebylo mé poprvé. Těch pár minut mi připadalo spíš jako několik hodin.

Věděla jsem, že tam stál a viděl to. Věděla jsem, že tam je, i když jsem ho neviděla. Právě teď jsem si přestala přát žít.

...

Padla jsem na kolena a sesunula se k zemi. Oblečení kolem mě mi dodávalo ještě větší pocit zničení. Ten muž odešel z koupelny a promluvil k němu anglicky, abych tomu rozuměla i já: „je to jen děvka, kus hadru, tak se tak k ní chovej, Samire. Nechápu, co na tobě velitel vidí, seš slaboch."

A tak vlk úplně zlomil srnčinu duši a spálil její srdce na popel.

Modrooký, teda Samir (pokud to bylo opravdu jméno), přišel blíž, sehnul se k zemi a natáhl ruku směrem ke mě. Měla jsem z nich strach ještě víc, než před tím. Okamžitě jsem jeho doteku uhnula a se strachem z něj v očích na něj pohlédla.

Poprvé jsem viděla na jeho tváři nějakou emoci. Poprvé se projevil i v očích. Na tváři měl lítost. Nenechal mě se víc oddalovat a přitáhl si mé nahé tělo k sobě. Nevím proč mé tělo neposlouchalo hlavu, ale složilo se mu v náruči. Hlava mi padla do teplé hrudi a slaná voda smáčela jeho triko.

Třásla jsem se. Tupá bolest nepřestávala působit ještě dlouho v jeho náruči. Zapletl své prsty do mých hnědých vlasů a chvíli se v nich prohraboval. Uklidňovalo mě to, ale neuspalo. Na to jsem byla až moc zničená.

Zvedl mě ze země a odnesl do postele. Jelikož tam nebyla deka, nepřikrýval mě, ale místo toho si sundal vojensky zelené triko a navlékl mi ho.

Sedl si na matraci a opřel se o zeď. Byla jsem tak mimo, že jsem si lehla na bok a hlavu položila na jeho břicho. Cítila jsem něčí přítomnost, má hlava se mírně zvedala společně s jeho nádechem do břicha. 

„Tohle si nezaslouží nikdo." Zašeptal. A měl pravdu, nezaslouží! O to víc jsem chtěla jít domů a žít svůj vlastní život. Položil si ruku přes můj bok a palcem po něm kroužil. Uklidňovalo mě to, po dlouhé době jsem cítila něčí dotek, měla jsme pocit, že na to celé nejsem sama.

Pokrčila jsem nohy, jemně zkřížila ruce na prsou a zavřela oči. Představovala jsem si, jak sedím s mámou a tátou u jednoho stolu, poslouchám jeho napínavé vyprávění, co se mu stalo ten den v práci a mámu, která se ho snaží u večeře mírnit. Až teď jsem si uvědomila, jak moc mi může chybět obyčejná večeře s rodinou, když ještě nedávno jsem spíše sezením u jednoho stolu s rodiči opovrhovala a chtěla být s kamarádkami venku.