Jistě, pane profesore

19 - Severusův zlý sen

Severus neměl lehkou noc. Nespočítal by, kolik kroků nachodil, když nervózně přecházel po svém pokoji. Stále se v mysli vracel ke Grangerové. Než mu do života vpadla ona, měl ve všem jasno. Na jednu stranu si připadal nesmírně hloupě, protože na tom přece nic nebylo. Z té druhé stránky měl ale strach. Netušil, proč kolem toho Malfoy i Grangerová dělají takové drahoty. Dracovi se do hlavy nedostane a Grangerová, v momentě kdy to zkusí, bude přesně vědět, o co jde. Nešlo to nijak obejít. Malou chvíli zvažoval, že to prostě nechá být a smíří se s tím, že tuhle vzpomínku mít nikdy nebude. Jenže to taky nešlo. Celou dobu ho to drásalo, ale Grangerová byla daleko od Bradavic a on to sám pro sebe používal dost dlouho jako výmluvu, proč s tím nic nedělá. A úspěšně. Všechno se ale změnilo, když ta malá drzá lasice nastoupila do Bradavic jako profesorka přeměňování. Byla najednou přímo tam a on měl vzpomínku na dosah. A aby toho nebylo málo, vzbuzovala v něm Grangerová pocity, o kterých nevěděl, že jich je schopen. Od doby, kdy ji tenkrát navštívil s tou radostnou novinou, že místo v Bradavicích dostala, ji nemohl vyhnat z hlavy, ačkoliv se o to velmi snažil. Měl k tomu sice párkrát dost blízko, ale nepodařilo se mu to. Grangerová seděla v jeho hlavě jako na královském trůnu a donutila ho objevit pocity, které necítil léta, jestli vlastně vůbec někdy. Tenhle fakt ho rozčiloval snad ze všeho nejvíc. Když zavřel oči, viděl Grangerovou. Nezáleželo na tom, co právě dělá nebo jak moc se soustředí, byla tam. V uších slýchal její zvonivý smích a když se přiblížila, žaludek se mu stáhl. Měl už plné zuby téhle situace k uzoufání, ale nedokázal s tím hnout. Kdepak, nejdřív bude muset jako nějaký bídný zlodějíček vniknout do jejích komnat a tu vzpomínku prostě získat. Pokud tedy v Myslánce bude. Nakonec to vzdal, rozhodl se nechat detaily na později a lehl si do postele.

Mučen velkou škálou představ se neklidně převaloval v posteli. Po zdánlivě nekonečných minutách se konečně propadl do neklidného spánku. Právě s Blackem obcházeli jezero a Severus mu pomáhal zdobit chapadla obří olihně barevnými mašlemi.
,,Tys byl vždycky vůl, Srabusi. Zase se budeš držet zpátky a tak dlouho otálet, až na tebe nebude zvědavá," řekl Sirius věcně a jal se upevňovat červenou mašli na jedno z chapadel.
,,Co ty o tom víš?" Vyjel Severus pobouřeně a měl sto chutí hodit ošatku s mašlemi přímo po Blackovi. Black dotáhl mašli a podíval se na něho.
,,Teď žlutou," poručil a Severus mu ji podal, i když by ho na ní mnohem radši uškrtil.
,,Nikdy jsem tě neměl rád. Ale už je mi tě líto, tak ti poradím," odpověděl Sirius a upevnil další mašli.
,,Já o tvé rady nestojím," odplivl pohoršeně a přehraboval se v ošatce.
,,Stejně ti to řeknu. Jdi za ní a polib ji, pokud to teda umíš," konstatoval škodolibě a rozesmál se štěkavým smíchem. Severus rázně švihl hůlkou a všechny zbylé mašle upevnil Blackovi do vlasů. K jeho překvapení se ten blázen rozesmál ještě víc.
,,Hej, Jamesi! Pojď sem!" Zaskřehotal Black někam za jeho záda. Severus se otočil a spatřil Draca, jak k němu spěchá.
,,Myslíš, že se jí bude líbit?" Vyhrkl udýchaně a cpal mu pod nos krabičku s největším prstenem, jaký kdy viděl.
,,Severusi, neměl bys otálet," ozval se někde z prostoru hlas Albuse Brumbála. Bradavické pozemky se rozplynuly a Severus seděl na půdě nějakého cizího domu. Vyhlédl miniaturním oknem ven a spatřil Grangerovou, jak si na trávníku váže kytici. Najednou stanul vedle ní, ona se postavila a hleděla mu zpříma do očí.
,,Čekala jsem na Vás," řekla tiše a přistoupila o krok blíž.
,,Opravdu?" Vyšlo z něj samo.
,,Ano. Jste připravený?"
,,Na co?"
Grangerová se místo odpovědi ušklíbla a neskutečně pomalu se přibližovala k jeho rtům.  Severus procitl a mžoural do tmy kolem sebe. Rozmrzele vstal a šel se osprchovat ledovou vodou.

Cestou na snídani přemýšlel, jak se dostat ke Grangerové. Odpověď na otázku, kterou si od včerejšího dne kladl, však přišla záhy. Chvíli po něm dorazili totiž k snídani i Grangerová a Longbottom.
,,Dobré ráno," popřála mu vesele a věnovala mu krásný úsměv.
,,Dobré," odpověděl mrzutě a přehraboval se v jídle vidličkou, nevěnoval jí ani jeden zamračený pohled.
,,Budeš mít tedy odpoledne čas?" Zeptal se Neville.
,,Ano, samozřejmě. Bude to na dlouho?"
,,Počítej tak dvě, tři hodiny práce. Nevadí ti to moc?"
,,Blázníš? Vůbec ne, ráda se dozvím něco nového."
To Severuse velmi potěšilo. Dopoledne strávil čtením, ale neustále se v mysli vracel k úkolu, který měl před sebou. Všechno si to perfektně naplánoval, teď už zbývalo to jen realizovat. Na oběd potřeboval přijít včas, chtěl se ujistit, že původní plán platí. U stolu zaplul na své obvyklé místo právě včas, aby slyšel, co potřeboval.
,,Takže jak jsem říkal, bude to trochu špinavá práce, ale předpokládám, že to ti nevadí. Můžeme to tedy udělat tak, že tě vyzvednu ve čtyři?"
,,Asi ano."
,,Domluveno, tak zatím," zahlásil Longbottom a odešel. Severus cítil vztek, chtěl už to mít za sebou. Mohl akorát čekat. Už zase velmi rozmrzele přecházel po svých komnatách. Pohledem zavadil o neopravené eseje. Protočil oči v sloup a otráveně se posadil za stůl. Původně to chtěl opravit až pak, ale stejně měl moře času a aspoň se tím už pak nebude muset zaobírat. V hodnocení byl tentokrat ještě přísnější než obvykle. Rozčiloval ho ten nesnesitelný amatérismus, který předváděli žáci šestých ročníků. Byl víc než ochoten eseje podpálit a zadat práci znovu, odradilo ho však tušení, že by to příště bylo ještě horší. Zavřel oči a promnul si kořen nosu. Už zase viděl její úsměv. Zářivý a okouzlující jako vždycky. Sice se tvářil, že ho to ani v nejmenším nezajímá, ale moc dobře si dnes všiml, jak krásně se usmála. Doufal, že vzpomínka vyplní to prázdné místo v jeho vlastních a zároveň, v ideálním případě, mu to Grangerovou natolik zhnusí, že té směšné šaškárně už bude konec. Neskutečně ho to každodenní přemáhání unavovalo a vytáčelo. Musel se hlídat, aby ani náznakem nepozvedl koutek úst, když ji během dne někde potkal. Zpočátku si přísně zakazoval na ni jen pomyslet, ale pak to paradoxně bylo jen horší. Možná, když bude mít dost času a vypořádá se s tím rychle, mohl by se podívat i na zbylý obsah Myslánky. Možná se právě tam ukrývá klíč k jeho problému. Třeba objeví něco, co mu pomůže na ni přestat myslet jednou provždy. Sám na sebe vlastně vyvíjel takový nátlak, až mu z toho bylo úzko. Nikdo o jeho pocitech a o lítém vnitřním boji, který tak dlouho sváděl, nic nevěděl a tak to také musí zůstat. Byl pořád přesvědčený, že se jedná jen o chvilkovou slabost a odmítal si přiznat cokoliv jiného. Podrážděně čmáral na eseje své jedovaté poznámky a připisoval příšerné hodnocení. Po pár hodinách, které se mu zdály úmorné, však nadešla kýžená chvíle. Vyšel ze svých komnat a hradem skoro prolétl. Severus šel naoko hlídkovat poblíž jejích komnat. Když vkročil do chodby, která byla téměř u cíle, proletělo kolem něj hryzavé házedlo. Severus kvapně švihl hůlkou a házedlo zmizelo.
,,Pane Lawrenci, srážím Havraspáru třicet bodů!" zaburácel na udýchaného a k smrti vyděšeného chlapce, který k němu doběhl.
,,Já za to ale nemůžu, pane profesore!"
,,Opravdu? Bylo to přece Vaše, ne? A varuji Vás, dnes nemám náladu na žerty! Pokud mi ještě jednou zalžete, vysloužíte si akorát tak školní trest. Teď zmizte!" Nebylo potřeba to opakovat, havraspárský třeťák vzal nohy na ramena a zmizel. Po pár minutách kolem něj skutečně prošli Grangerová s Longbottomem. Dnes se mu velmi hodilo, že téměř každý student prchá z jeho dosahu, jelikož po tom výstupu se chodba zázračně vylidnila. Ještě chvíli počkal a pak se vydal ke svému cíli. Nejdřív čekal přede dveřmi, každý sval v těle měl napjatý. Když se však nic nedělo, vzal za kliku a vstoupil dovnitř.

Matně si vzpomínal, že světlo vycházelo z ložnice. Otevřel tedy dveře a nastražil uši, byl připraven zachytit sebemenší zvuk či pohyb. Jenže to vypadalo, že Grangerová si z vloupání velkou hlavu nedělá. Kromě obvyklých zabezpečovacích kouzel neobjevil nic zajímavého. Dokonce neměla zabezpečenou ložnici. Postupně otevíral skříňky, většinou bylo všude oblečení, spousta knih, pergamenů, zápisky, nějaké cetky a krámy. Až v té poslední nalezl, co hledal. Myslánka. Její hladina ho k sobě lákala a volala a on pocítil opravdovou radost z toho, že už brzy to skončí. Hůlkou šťouchal do hladiny a její vzpomínky se rychle měnily. Chvíli viděl Pottera, Weasleyho, Malfoye, dokonce i Voldemorta. Ano, Voldemort, někde u něj to musí být. V uších mu hučelo a tep se zrychloval. Zaujala ho vzpomínka, která nerušeně a plynule poletovala na hladině. Viděl nějaký les a rybník. Možná jezero? Mohlo to snad být ono? Stáhl obočí a chystal se vyhrnout dovnitř. V tu chvíli však uslyšel, jak se vedle rozhořely plameny v krbu a ozvalo se odkašlání. Severus bleskurychle ve vší tichosti zavřel skříň a použil na sebe zastírací kouzlo.
,,Zlato, jsem doma!" Zakřičel návštěvník a Severus v něm neomylně poznal Draca Malfoye.