Jistě, pane profesore

5 - Budíček

Hermiona ležela v posteli svého londýnského bytu a přemítala, zda je připravená. Od doby, kdy jí Snape přišel milostivě sdělit, že se ředitelka rozhodla ji přijmout na pozici profesorky přeměňování, uplynuly bezmála tři měsíce. Stokrát kontrolovala, zda má všechno zabaleno. Nadávala si, že už měla dávno spát, ráno bude vypadat příšerně a bude mít hrozné kruhy pod očima. McGonagallová si bude myslet, že do noci vysedávala někde v klubu. Bože, to je otřesný první dojem! Zabořila hlavu do polštáře a moc si přála konečně usnout. Ale nebylo jí přáno. O chvilku později vstala a začala se znovu přehrabovat ve svých věcech. Prohlížela si fotky. Mudlovské i kouzelnické. Nevěděla, jak velké komnaty bude mít a přála si to tam všechno pěkně nacpat. Věděla, že je poněkud dětinské tahat s sebou všechny fotky přátel a rodiny, ale nemohla si pomoct. Moc pro ni znamenaly. Jistě, mohla to tu nechat, byt jí zůstával, i když v něm teď určitě bude přebývat Draco, ale nechtěla se stokrát vracet pro kde co. I když bydlela sama a byla samostatná jednotka, bylo něco jiného být sama v Londýně a v Bradavicích. Bylo to zvláštní. Dlouhá léta byly Bradavice jejím druhým domovem, kam se vždycky ráda vracela, ale najednou to bude jiné. V Londýně ji často navštěvoval Draco, pořád spolu něco podnikali, čas od času se zastavila za Narcissou a u Weasleyů v Doupěti. V Bradavicích bude úplně sama. A co víc, nebude tam žádný Harry, ani Ron, nikdo z Weasleyů, Lenka, Neville, prostě nikdo. Sice poznala Minervu lépe, když se u ní poslední tři roky učila v přeměňování, ale nebyly kamarádky a  nikdy nebudou. Nebo ano? Je to vůbec reálné? A pak je tady ta věc se Snapem. Dlouho žila v přesvědčení, že její city jsou ty tam, ale je to pravda? Co když tomu zase propadne? Co když se strašně, nějakým nedopatřením, před ním ztrapní? Jak tam pak bude moct zůstat? Nejlepší bude, když to nebude vůbec řešit. Modlila se dlouhá léta, aby to přešlo, ale zrovna teď si nebyla jistá. Přitom ale byla přesvědčená, že to přešlo. Bála se. Sama sebe, selhání, jeho, prostředí, vlastně snad všeho a všech. Nakonec padla do postele a usnula, ani nevěděla jak.

Ráno ji probral řev mudlovského budíku. Rukou zašátrala na nočním stolku, nahmatala budík, vypnula ho a otočila se na druhý bok. Spalo se jí pěkně, dokud si neuvědomila, že na ni místo studentů hledí obrovské oči. Ovanul ji teplý vzduch. Ty oči byly obrovské a stresující. Hermiona se jich ptala, co jsou zač a co po ní vlastně chtějí. Začala panikařit a procitla. Uvědomila si, že to ale vůbec není sen, protože na ni jedny oči skutečně hleděly. Byly šedivé a patřily jejímu příteli. Vyletěla jako čertík z krabičky, když zjistila, že s ní v posteli leží oblečený Draco a zcela nepokrytě se směje.

,,Proboha, proč jsi mě nevzbudil? Vyděsil jsi mě k smrti a ještě jsem zaspala!" Vřískla a hodila po něm polštář. Draco se chechtal jako pominutý. Hermiona, omotaná dekou, vletěla do koupelny jako raketa a práskla za sebou dveřmi.

,,Kolik je hodin?!" Zařvala.

,,Je to dobrý, půl desátý." Křikl zpátky. Zaúpěla a pustila vodu.

,,Nechceš pomoct?" Zeptal se jízlivě, když strčil hlavu do koupelny.

,,Zmiz!"

Draco se ušklíbl a vycouval zpátky do pokoje. Natáhl se na postel a pohodlně se uvelebil. Tohle bude trvat. Moc rád ji zlobil.

Hermiona vypochodovala z koupelny o patnáct minut později zabalená v osušce. S mokrými vlasy pobíhala po pokoji a hledala oblečení, které si den předtím nachystala. Nakonec zjistila, že ho má na křesle.

,,Koukej se otočit!" Sykla.

,,Ale no tak, nemůžu prostě jenom zavřít oči?"

,,Ne, to nemůžeš. Otoč se!" Zavřeštěla a Draco uznal, že dráždění už bylo dost, tak se otočil a zabořil hlavu do polštáře. Hermiona se přesvědčila, že nepodvádí a začala se spěšně oblékat.