Jistě, pane profesore

25 - Přemítání a pochybnosti

Zdravím všechny, máme tu další kapitolu, tentokrát je trochu vyplňovací, ale myslím, že ději to neuškodí, spíš naopak. Příjemnou zábavu všem! :)

Hermionino srdce bušilo jako splašené. Mlčky stála a zaraženě koukala do míst, kde ještě před chvílí stál. Ten polibek byl mimořádně hrubý, přes to však cítila něco jemného. Dotek jeho rtů na ni působil přímo magicky. V břiše opět pocítila to známé třepotání motýlích křídel. Musela se posadit, takový nápor energie necítila už dlouho, vlastně asi nikdy. Momentálně se v sobě nevyznala. Cítila vztek, byla dotčená, zaražená, ale také cítila vzrušení. Rázně zatřepala hlavou. Kdepak, nejspíš šlo o nějaké dočasné pomatení smyslů.

Severus se zastavil až na astronomické věži. Chladný vzduch se mu otíral o horké tváře, bylo mu to však jedno, uvnitř hořel. To, co cítil, když se jejich rty setkaly, nedokázal popsat. Bylo to tak uspokojující! Však ona ještě přileze pro přídavek. Nejraději by však její rty zajal na věčnost. Měkké, teplé, příjemné. Neodtáhla se, necukla, neječela. Zároveň si však uvědomoval, že k ničemu z toho nedostala příležitost. Spokojeně se zašklebil a odkráčel k sobě. Ráno však bylo podstatně horší. No co, aspoň se má na co vymluvit. Políbila ho? Políbila. Byl jí zavázán? Byl. Tak co. Teď už není. Někde vzadu mu však nepříjemný hlásek našeptával, že udělal obrovskou chybu. Co když za tím najednou uvidí něco víc a bude se toho po něm dožadovat? Nešlo přece o žádné ubohé romantické vzplanutí. Dluh je dluh a ten se musí splatit. Ukolébán svým vlastním výkladem včerejší události vešel do Velké síně na snídani. U stolu však seděla Grangerová a něco špitala do ucha Longbottomovi. Jestli ta drzá holka jen cekne, bude toho zatraceně litovat. Přehnaně hlasitě odsunul židli a posadil se. Krátce po něm mrkla, ztlumila hlas a pokračovala v šeptání, přičemž se oba třásli potlačovaným smíchem. Tak je to tady. Vysmívá se mu a ještě to vykládá tomu nemožnému tupci! Za to zaplatí!
,,To neudělal!" vykřikl zmiňovaný tupec a vzápětí opět nastavil své nestydaté ucho, zatímco ona horlivě přikyvovala. Chvilku na to propukli oba v hurónský smích. Tak a dost! Zabije je oba! Ji za to, že to vyžvanila a jeho proto, aby to nešířil dál. Longbottom si otíral slzy a Grangerová sotva popadala dech.
,,Vážně bych tohle chtěl vidět! Jak se musela Molly tvářit, když se ji Artur snažil přesvědčit o využití motorové pily v kuchyni!" hýkal a plácal se do kolen. Severus se napjal.
,,Já vím!"
Mnoho nechybělo a už už by je seřval aspoň na tři doby. Sevřel ruce tak pevně, že se mu vzor na vidličce okamžitě obtiskl do ruky. Pociťoval vztek vůči sobě samému, že se nechal ovládnout svými stupidními pocity a to hned dvakrát během posledních dvanácti hodin. Přál si vrátit čas, aby mohl zadržet sám sebe a zabránit tak tomu příšernému nápadu vyřídit si dluhy s Grangerovou zrovna tak potrhlým způsobem. Ano, litoval toho. Byl si téměř jistý, že ho to bude jednou zatraceně mrzet (pokud to vůbec bylo možné) ještě víc. Dál si v duchu vyčítal, že ho vůbec napadlo, že by to Grangerová hned šířila dál. To by přece neudělala. Nebo snad ano?

Od toho okamžiku už uběhlo několik dnů. Severus se přestal sebemrskačsky obviňovat, ale líp mu nebylo. Čekal snad cokoliv, ale tohle ne. Grangerová ho sice vždycky pozdravila, ale tím to haslo. Nevšímala si ho a sám nevěděl, proč ho to tak drásalo a to ho ve výsledku štvalo nejvíc. Proč by mu mělo vadit, že si ho nevšímá? Netoužil snad právě po tom od samého začátku? Možná má teď jenom moc práce. Snad všechen volný čas tráví s Longbottomem v komnatě nejvyšší potřeby nebo se studenty připravuje ples. Její lekce totiž pořád běžely. To věděl jistě, protože šel několikrát "náhodou" okolo. Nebo je to snad proto, že považuje jejich situaci za vyřešenou? Musel si připustit, že mezi její nevšímavostí a jeho myšlenkami na ni byla nepřímá úměrnost. Čím méně pozornosti mu věnovala, tím víc na ni myslel. Věřil tomu, že když si to všechno vyřídí, bude se moct znovu nadechnout a nebude mu už ležet v žaludku. Těšil se na moment, kdy vyřeší svou minulost a uzavře tak jednu kapitolu svého života a začne novou, lepší, ale jak se ukázalo, šeredně se spletl. Musí přijít na způsob, jak se zbavit myšlenek na ni. Chtěl to celé opustit a nechat být, ale téměř to vypadalo, jako by mu nebylo přáno.

Toho večera se rozhodl, že se o to alespoň pokusí. Takže chodil kolem Grangerové, míjel ji a nevěnoval jí téměř žádnou pozornost. Zdálo se ovšem, že to nechává profesorku přeměňování naprosto klidnou. Pokaždé ho stejně zdvořile pozdravila a věnovala mu milý, leč kolegiální úsměv. Nic víc, nic míň. Jen jedno ráno se mu zdálo, že zčervenala, když se na něj podívala, bylo to ale nanejvýš podivné, jelikož od toho incidentu už nějaká doba uběhla. Jejich společná setkání probíhala spíše u stolu ve Velké síni, kde ale debatovala s Longbottomem a neustále si navzájem ukazovali nějaké návrhy a o něčem se šeptem dohadovali.

Když už měl vzniklé situace tak akorát, odhodlal se k ráznému kroku. Popadl cestovní plášť a vyrazil ven z hradu. Za ochrannými bariérami se přemístil. Malé mudlovské městečko ho uvítalo mírným sněžením, přitáhl si proto plášť blíž k tělu. Vyšel z tmavého zákoutí a vydal se podél parku. Nejspíš tu v uplynulých dnech muselo mrznout, jelikož malý rybníček byl zamrzlý. Minul park, dětské hřiště, autobusovou zastávku a zahnul doprava. Trvalo jen chvilku, než dorazil kam potřeboval. Vystoupal po schodech a zaklepal. Slyšel zevnitř kroky. Chvíli bylo ticho a na Severuse dopadlo matné modré světlo.
,,Severusi," vydechla překvapeně, když otevřela dveře.
,,Je doma?" Otázal se bezbarvě a protlačil se dovnitř.
,,Jistě, pojď za mnou," znala ho už příliš dlouho na to, aby se podivovala nad absencí jeho slušného chování. On s tímhle nikdy neztrácel čas. Pokynula mu do salónku.
,,Hned přijde," konstatovala a chystala se zavřít.
,,Díky," zahučel nezřetelně a ona se překvapeně usmála.
,,Přišel za tebou Severus a je nějaký divný, divnější než obvykle. Radši běž hned," popostrčila svého manžela z kuchyně. Remus vešel do salónku a zavřel za sebou. Severus však nepohnul jediným svalem a dál civěl do krbu.
,,Dobrý večer, Severusi."
,,Jsi příliš formální, Lupine."
,,Ty zase vůbec. Co tě sem přivádí?"
,,Teddy už spí?"
,,Jistě, je pozdě. Co se děje?"
Severus přešel ke křeslu a unaveně se do něho svalil. Remus mávl hůlkou a vyčaroval občerstvení. Očividně to, co mu chtěl návštěvník sdělit, nebylo nic akutního a protože ho tolik znal, věděl, že nemá cenu z něj cokoliv páčit. Pohodlně se uvelebil, protože věděl, že to bude nejspíš na dlouho. V duchu přemítal, kolikrát už ho takhle vyhledal. Nejspíš by to nespočítal. Po válce nejspíš Severus potřeboval sdílet své trauma, ale na to byl příliš odměřený, uzavřený nebo hrdý, pravý důvod Remus nikdy nezjistil a nutno dodat, že po něm ani nepátral. Často přicházel a odcházel, aniž by prohodili jediné slovo. On sám málem ve válce přišel o manželku, o matku svého jediného dítěte. Němým svědkem té tragédie a několika neklidných dní a nocí, byla jizva, která se táhla přes celá její záda. Taky si užil svoje, když ji musel nést polomrtvou a zároveň si probojovávat cestu pryč. Ale navzájem o svých trápeních nikdy nemluvili. Často spolu seděli a mlčeli. Jen tak. Každý pohlcen sám sebou a přes to sami nebyli. Severuse po cestě sem napadlo, že by mu to třeba mohl říct, ale vzápětí se za to pokáral. Nikdy neměl přítele, kterému by se mohl svěřit, kterému by se CHTĚL svěřit. Takže i kdyby chtěl Lupina zasvětit, nevěděl by jak. Navíc on je přece sám sobě přítelem. Naučil se naslouchat sám sobě a taky nefňukat. Ani si neuvědomil, že se dívá zrovna na něj, probralo ho až to, že Remus tázavě pozvedl obočí.