Jistě, pane profesore

24 - (ne)Vděk

Hermiona byla příšerně naštvaná. Jakmile za sebou práskl dveřmi, máchla hůlkou a vitrína jedné z jejích skříní pukla. O vteřinu později to schytal prádelník. Rázovala po místnosti a byla vzteky bez sebe. Nejhorší bylo, že vlastně nevěděla, na koho je naštvaná víc. Na sebe, že nedokázala nic říct? Že mu nedokázala oponovat? Že se nedokázala rozhoupat a normálně mu odpovědět? Nebo na něj, jelikož jí ani nepoděkoval? Nestála o to, nečekala na to, ale byla to, sakra, slušnost! Jak si vůbec dovoluje jí cokoliv nařizovat nebo zakazovat?! Kdo si, krucinál, myslí, že je?! V duchu se plísnila za své předchozí rozhodnutí jednat s ním v rukavičkách. Domnívala se, že když zvolí citlivý postup, bude to lepší pro ně oba. No, tak očividně ne. Kdepak, odteď žádné laskavosti. Umínila si, že jakmile dostane příležitost, vpálí mu to všechno najednou.

Druhý den ráno usedla ke snídani jako obvykle. K jejímu překvapení se objevil o chvilku později a usadil se vedle ní. Beze slova. Natvrdlý, arogantní, neschopný projevit aspoň kousek citu. Hlavou se jí honila spousta věcí.
,,Máte nějaký problém?" zeptal se po chvíli a zkoumavě ji pozoroval.
,,Nikoliv," usmála se sladce s těžko přehlédnutelným ironickým úšklebkem.
,,Vaše tvář a mysl tvrdí opak," Hermiona ztuhla. Nekontrolovala se.
,,Odmítám to s Vámi rozebírat tady," zasyčela výhružně, zhltla nabranou porci a byla pryč. Severus si v duchu povzdechl. Holčičí manýry nejspíš nikdy nepochopí. Celou noc oka nezamhouřil a vinil z toho ji. Uplynulou noc přemýšlel nad spoustou věcí, jak se teď má chovat, zda jí má poděkovat a v neposlední řadě, jak s tím vším vlastně naložit. Přemýšlel, co ten polibek měl znamenat a pojednou mu svitlo. Proto se mu dotek jejích rtů zdál tak povědomý, proto mu pokaždé naskočila husí kůže při pouhé vzpomínce na to. Líbala ho, když na něj sahala smrt, která ho vábila a lákala k sobě. Natahovala po něm své odporné, ledově studené pařáty a zároveň ho vítala vidinou věčného klidu a odpočinku. Do hry však vstoupila Grangerová, která ho vyrvala ze spárů smrti a vrátila ho zpátky do života. Musel uznat, ač nerad, že by z ní po studiu byla mimořádná lékouzelnice. Byla pohotová, znalá a zcela mimořádně talentovaná. Sám by se nejspíš nezachoval lépe a konečně věděl, proč jeho rekonvalescence trvala tak dlouho. To její nepatrné škubnutí, když se ozvala rána, přerušilo proces hojení a Grangerová si toho v rozrušení nejspíš ani nevšimla. Věděl, že by jí měl být vděčný, možná dokonce i byl, ale jak to dát najevo? Měl by jí snad poslat květiny? Nebo láhev sektu? Vždyť je to jak na námluvy! Vztekal se na sebe, vztekal se na ni. Očekával vysvětlení, ale ona mu ho zcela zřejmě odmítala poskytnout. V jejích očích četl strach, když se na ni podíval. Zajímalo ho však, čeho se vlastně bála. Jeho reakce? To těžko. Byla jako drzé štěně. Neodradilo by ji jen to. Pak se ovšem nabízela ještě jedna, poslední, možnost. Grangerová před ním ještě něco tajila. Musela něco skrývat. Něco, co mu očividně nechtěla říct. Den mu utekl jako mávnutím kouzelného proutku, nejspíš proto, že měl nad čím přemýšlet. Večer se rozvalil před krbem a hlavou se mu opět honila ona. Tentokrát však z úplně jiného důvodu. O pár hodin a sklenic ohnivé whisky později se rozhodl. Dorazil před její komnaty a zabouchal. Když otevřela, na nic nečekal a vedral se dovnitř.

,,Můžete mi vysvětlit, co to má znamenat?" vyjela rozhořčeně, když zavřela dveře.
,,To jsem se přišel zeptat já Vás."
,,Prosím?"
,,Jste očividně naštvaná a i když by mi to normálně bylo naprosto jedno, mám takové tušení, že to se mnou nějak souvisí. A protože kvůli Vám nechci znovu riskovat prokazování laskavosti ředitelce, jsem tady," vysvětlil a Hermiona na něho chviličku překvapeně hleděla.
,,Děláte si legraci? Já Vám ukazuji moje nejniternější a nejintimnější vzpomínky a Vy se seberete a prostě odejdete? Jste normální?! Umíte si vůbec představit, jaké to asi je?"
,,Ne."
,,A pak si ještě dovolíte mi něco nařizovat?! Jakým právem zatraceně?" ječela jako pominutá, ovšem Severus z toho vnímal jen pramálo věcí. Zjistil totiž, že když se rozčiluje, je neuvěřitelně krásná. Ano, krásná. Zopakoval si to ještě několikrát a k jeho překvapení tentokrát nebyl v opozici sám se sebou.
,,To by Vás zabilo projevit aspoň někdy trochu citu a vděku?" vyštěkla nakonec. Severus k ní postoupil a chvíli si ji měřil pohledem. Pak se sklonil a hrubě ji políbil.
,,Teď jsme si kvit," vydechl a odporoučel se neznámo kam.