Jistě, pane profesore

28. - Čaj o páté

Zdravím vás všechny, moc se omlouvám za neaktivitu, ale mám toho teď nějak moc. Nicméně je tu další kapitola. :) Zvládla jsem dokončit jeden příběh, který najdete na mém profilu pod názvem Na svatého Patrika. :) Doufám, že teď už budu zase vydávat pravidelně. Pokud jste mě ještě nehodili přes palubu, užijte si dnešní kapitolu. A pokud ano, dobře mi tak. 😁🙈 Krásný večer, Ronneek

Od doby, co Severuse rozčílila u snídaně uběhl bezmála týden. Týden, kdy kolem něho proplouvala jako rybička, zatímco on kolem ní kroužil jako sup. Byl prosinec, venku zima jako na Aljašce a Vánoce pomalu za dveřmi. Nechápal, co studentstvo vidí na sněhu. Většina žáků se totiž o přestávkách koulovala, jiní stavěli iglú a sněhuláky. Sem tam se mu podařilo objevit i opravdu vydařené kouzlo, spolu s tím ale také zaklínadla, která ovšem nevyšla úplně tak, jak jejich tvůrce zamýšlel. Pozorování světa za oknem přerušilo ťukání na dveře. Tušil, kdo příchozí je, ale ruku do ohně by za to nedal. Dal si trochu na čas a sotva otevřel, spatřil Grangerovou, jak se znuděně rozhlíží okolo.
,,Tak, jsem tady," prohlásila jako by to snad byla odpověď na jeho němou otázku.
,,No a?"
,,Pozvete mě dál?"
Neochotně ustoupil stranou aby mohla projít. Když se kolem něho prosmýkla dovnitř, nemohl nepostřehnout závan její omamné vůně, která už si zase razila cestičku do hlubin jeho nosu.
,,Jsem tady ohledně těch lekcí vybraného chování. Chcete začít tady nebo se přesuneme někam jinam?" Zatmění mozku bylo pryč. Měl na jazyku hned několik poznámek, ale rozhodl se je spolknout. Měl totiž pocit, že by se mohl docela dobře pobavit.
,,Můžeme začít klidně zde a uvidíme, jak nám to oběma bude vyhovovat. Případně se budeme moct přesunout někam, kde to bude pro naše potřeby přijatelnější," poslední větu vyslovil tak smyslným podtónem, že měla co dělat, aby zůstala aspoň na oko v klidu. Naprázdno polkla.
,,Dobře," řekla a s hlasem se jí vrátila i síla pokračovat v hraní té taškařice, kterou Ginny nazývala skvělým plánem.
,,Čím začneme?" Zeptala se schválně velmi komisně. To, co Hermiona považovala za prachobyčejné šílenství, však fungovalo. Severus se zarazil. Přece mu doopravdy nepřišla přednášet o slušném chování, že ne? Nebo snad ano? Stála u konferenčního stolku a a vypadala víc než odhodlaně. Právě něco dolovala v tašce, důmyslným způsobem mu dávala čas vycouvat. Nechtěl ustupovat, ale představa, že je opravdu nucen poslouchat nějakou její přednášku, se mu líbila čím dál méně. Musel už něco udělat.
,,Co kdybychom to pojali jako seznamovací hodinu?" Vyhrkl překotně. Hermiona se s rukou v tašce zastavila a těsně předtím, než zvedla hlavu, se pro sebe vítězoslavně ušklíbla.
,,No, sice jsem s tím úplně nepočítala, ale vlastně proč ne," prohlásila nakonec a tašku zajistila sponou. Až na pár šminek a prázdných pergamenů byla prázdná. Kdo by si chtěl myslet, že Hermiona pustí otěže, převelice by se mýlil. Odmítala se vzdát vedoucí pozice. Usadila se do křesla, uhladila si hábit a probodla ho pohledem.
,,Co byste chtěl vědět?" Severus však věděl, jak se o své ego bít, jistota z ní sálala zhruba stejně jako teplo z jeho krbu a bylo potřeba to změnit.
,,Pro začátek by mi stačilo," protáhl a usadil se naproti, ,,kdybyste mi řekla, kde se ve Vás najednou vzalo tolik odhodlání?"
,,Odhodlání k čemu?"
,,Nemyslím, že bych byl společník k pohledání. Takže o co Vám jde?" Sázel na jistotu.
,,Není to zřejmé? Patrně jsem chybila v úsudku, když jsem Vás považovala za důvtipného," odpověděla s mírným překvapením. Místo předpokládaného řevu pozvedl koutek úst v ironickém úšklebku.
,,Možná ano. Tedy?"
,,Domnívala jsem se, že když se neumíte slušně chovat, je to nejspíš důsledek vaší neschopnosti a neochoty se socializovat. A proto tu jsem."
Severus ztuhl na setinu vteřiny. Chce to osobní? Fajn.
,,Očividně tedy nemám na výběr," elegantní pohyb hůlkou a čajový servis byl na stole.
Hermiona se pousmála a chopila se hrnečku.
,,Neušlo mi, že jste také dostal pozvání na svatbu," kývla směrem ke stolku, na kterém ležela obálka od Levandule.
,,Nenechte se vysmát, je to jen oznámení. Co vlastně váš přítel Weasley?"
,,Co by?" Zeptala se nechápavě.
,,Očekávalo se, že to budete právě Vy, koho Weasley pojme za manželku."
,,Pak to bylo špatné očekávání," pokrčila rameny, ,,navíc pokud Ron našel své štěstí s Levandulí, jsem šťastná za ně za oba. A teď mi povězte, jaké to pro Vás bylo po válce?" Severus svraštil čelo. Tohle bylo hodně osobní. Chvíli poválel čaj v ústech, opřel se v křesle a promnul si kořen nosu.
,,Představte si Vaši nejhorší noční můru, ve které musíte žít dvojí život a nevíte, který den bude Váš poslední. Dlouhá léta žijete ve strachu. Přemýšlíte o svých chybných ideálech, které ale nikdy skutečně Vaše nebyly. Přihlížíte vraždění nevinných a ptáte se sama sebe, jak velký podíl máte na utrpení každého jednotlivého člověka jen tím, že tiše sedíte a mlčením to vlastně schvalujete. Nemáte odvahu se vzepřít. Náhle se to však rozplyne, můžete volně dýchat. Jste nedůvěřivá, ale strašně moc chcete věřit, že to máte za sebou. Přece jen se Vám to podaří. Uvědomíte si, jak pomýleně jste si počínala a přijímáte nabídku, která se neodmítá. Váš život není ani veselý, ani smutný, prostě jen je. Po několika letech se ta noční můra vrátí. Vše, na čem jste pracovala, o co jste se snažila, je najednou jinak a Vy víte, že už nic nebude jako dřív. Tentokrát je to ale jiné. Sledujete, jak se ve vašem světě roztahuje temnota, o které jste si myslela nejen, že už neexistuje, ale že tu nemá místo. Nemůžete nic dělat, jen bezmocně přihlížet, jak se před Vámi formuje nový, odporný svět, jehož součástí musíte být. Uvažujete, kolik lidí to odnese tentokrát. Kolik bolesti způsobí on? Kolik jeho následovníci? A kolik Vy osobně? Po třech letech, která se Vám zdají nekonečná, je konec. Definitivní. Na prahu smrti se loučíte se vším, co znáte. Není Vám smutno, necítíte lítost, ani zlost, jen úlevu a smíření. Umíráte s pocitem, že to všechno, co jste obětovala, mělo smysl. Probouzíte se z dlouhého spánku, Vám to ale tak nepřipadá. Máte sucho v krku, všechno Vás bolí, chcete spát, ale bojíte se zavřít oči. Zjistíte, že jste naživu. Přichází šok. Čeká Vás dlouhá rehabilitace, fyzická i psychická. Když se po několika dlouhých měsících vzpamatujete, jste předvolána před soud, abyste se omluvila, ospravedlnila svoje činy, příkazy dvou pánů, kteří už nejsou mezi živými. Není nikdo, kdo by se Vás zastal. Až na pár překvapivých výjimek. Po několika slyšeních Vás Starostolec osvobodí, ale cejch Vám zůstane. Je Vám přes čtyřicet, nemáte nic a teprve tehdy začínáte žít. Tak asi takové to je," uzavřel ponuře. Rozhostilo se ticho. Hermiona zahnala slzy rychlým mrkáním, ale stejně je postřehl. Sebedůvěra byla tatam, vystřídal ji smutek. Jeho otevřenost překvapila oba. Skoro to vypadalo, jako by to snad Severus měl perfektně nachystané, pravdou ovšem bylo, že ani on sám s takovou přímostí nepočítal. Slova mu sama vycházela z úst, držel to v sobě příliš dlouho a nebyl schopný to zastavit. Nedokázal si ale vysvětlit, proč to vykládal zrovna jí a proč právě teď. Hermiona byla jeho nečekanou zpovědí šokovaná, lítost pomalu střídal vztek nad osudem toho těžce zkoušeného muže. Vždycky věděla, že byl obětí zrovna tak, jako ti, co zaplatili životem, ale střet s realitou byl i tak drsný. Netušila, co má říct nebo udělat, aby ho vytrhla z letargie.
,,Zkusil jste jako málokdo, ale netrestejte sám sebe ještě víc," řekla nakonec, když u něho stála skloněná. Automaticky položila ruku na jeho předloktí tam, kde se kdysi nacházelo znamení zla. Severus na okamžik ustrnul. Pak se jí zahleděl do očí a pohladil ji po tváři.
,,Co Vy o tom můžete vědět?" Zeptal se, ale odpovědi už se nedočkal. Nevěděl, jak přesně k tomu došlo, ale najednou mu seděla na klíně, tiskl ji k sobě. Oba měli zavřené oči, ale jejich rty si k sobě přece jen cestu našly.