Oʙᴏᴜsᴛʀᴀɴɴᴀ́ ᴛᴇʀᴀᴘɪᴇ | Yungblud

Část 1

Svojí práci miluju. Dělám to, co jsem od dob základní školy, kdy jsem se měla poprvé rozhodnout, kam můj život začnu směřovat, chtěla. Někdy je to ale i přes to náročné. Poslouchat všechny ty lidské příběhy. Vždycky jsem cítila potřebu lidem pomáhat. Pomáhat těm, kteří se cítí ve svém životě bezradní. A tak jsem se stala psychoterapeutkou.

Dnes to byl obzvlášť náročný den. Někteří moji pacienti mají opravdu smutný příběh. Snažím se být za každé situace profesionální. Snažím se je navést na správnou cestu k tomu, aby si uvědomili to, co potřebují. Občas mám ale chuť vstát a prostě onoho člověka obejmout. V té chvíli se ve mně naplno probouzí má empatie. Člověk vykonávající takové zaměstnání musí být empatický, ale všeho moc někdy škodí.

Dveře mé ordinace se rozrazily a do místnosti vstoupil kluk v batikovaném svetru.

,,Dobrý den, volal jsem vám," promluvil, když pohledem spočinul na mé osobě.

Pomyslně jsem spolkla jízlivou poznámku k jeho příchodu bez zaklepání, která se mi drala na jazyk. Místo toho jsem se zvedla od svého stolu a vlídně se na něho usmála.

,,Pan Harrison, že?"

,,Stačí Dominic," řekl ledabyle a posadil se na volné křeslo u psacího stolu.

Vypadal o pár let mladší než já. Vychovanosti zřejmě zatím moc nepobral.

,,Já jsem Stella Harper," představila jsem se, i když jsem z toho kluka cítila, že ho absolutně nezajímá, kdo jsem ani cokoli co říkám.

Seděl rozvalený, tak jakoby seděl u sebe doma. Nohou netrpělivě podupával a jeho pohled těkal po místnosti z jednoho místa na druhé.

,,Proč tu jste?" zeptala jsem se po tom, co jsem se posadila zpátky za svůj stůl a seděla tak přímo naproti němu.

,,Proč tu jste vy?" položil otázku místo odpovědi a probodl mě svým hlubokým pohledem, jakoby snad čekal, že tím ve mně probudí nervozitu.

,,Jsem tu kvůli vaší terapii," snažila jsem se zůstat, co možná nejklidnější. Už jsem pracovala s lidmi nezvládající svojí agresi, takže jeden nevychovaný mladík mě svým chováním rozhodně nevyvede z míry.

,,Co když to není moje terapie ale vaše?" nevzdával se a stále mě propaloval očima skrz na skrz.

Zamyšleně jsem přivřela své oči.

,,Myslíte, že potřebuju terapii?"

Pohled odvrátil pryč ode mě a zhluboka si povzdychl.

,,Každý ji potřebuje."

To bude nejspíš ještě zajímavé sezení, pomyslela jsem si a snažila se z něho dostat rozumné zdůvodnění toho, proč má takový názor. On se ale rozhodl mé snažení ignorovat a opět zavést rozhovor někam úplně jinam.

,,Mám nařízeno tu být."

,,Soudně?" zajímalo mě. Že bych to s těmi agresory zakřikla a mám tu jednoho z nich. Žádný jiný důvod, proč by tak mladý kluk měl mít nařízené terapie, mě nenapadl.

,,Ne," přerušil mé přemýšlení.

,,Tak od koho?"

,,Od svojí matky"

Takže rodinné problémy.

,,A napadá vás, proč chce vaše máma, abyste chodil na terapie?"

,,Není to jasné?" uchechtl se.

Nechápavě jsem pokrčila rameny.

,,Mně ne,"

Přes tvář se mu přehnal stín vzteku.

,,Je to neschopná matka, nezvládá mojí výchovu, tak chce, aby jí s ní někdo pomohl."

Tou větou jakoby naše sezení skončilo. Snažila jsem se ho rozmluvit víc, ale bylo to marné.

,,Myslím, že už jsem tu dost dlouho," prohlásil, když už ho to zřejmě začalo nudit.

,,Sezení má 45 minut, vy tu jste sotva 30," protestovala jsem.

,,No a co stejně to platí matka," trhl rameny a vyhoupl se z křesla.

Ani jsem se neobtěžovala zvedat se ze židle, neočekávala jsem, že dojde k nějakému loučení.

,,V tom případě se asi uvidíme za týden, vemte si prosím támhle formulář a do příště jej vyplňte," vyzvala jsem ho nezaujatě a rukou ukázala na štos papírů položených na parapetu.

Frustrovaně si povzdychl nakonec ale souhlasně kývl hlavou, z parapetu si vzal jeden potištěný papír a pak zmizel z místnosti stejně rychle, jako do ní vrazil.