Oʙᴏᴜsᴛʀᴀɴɴᴀ́ ᴛᴇʀᴀᴘɪᴇ | Yungblud

Část 3

Jak jsem se rozhodla, tak jsem taky udělala. Vypátrat číslo na Dominicovu matku naštěstí nebylo nijak těžké. Dominic ho vyplnil do vstupního formuláře, který si ode mě vzal během naší první terapie. Naťukala jsem tedy její číslo do telefonu a zmáčkla zelené tlačítko.

,,Ano? Kdo je tam?" ozval se z telefonu velice nepříjemný ženský hlas.

,,Dobrý den, jsem Stella Harper, mluvím s paní Harrisnovou?" ujišťovala jsem se.

,,Coše, co to ř..říkáte, kdo...kdo jste?" hulákala mi žena do ucha, přičemž si velice znatelně šlapala na jazyk.

,,Jsem Stella Harper, volám kvůli vašemu synovi."

,,Kvůli Dominicovi? Za...zase něco provedl ve škole?" zněla najednou dost naštvaně.

,,Ne, nejsem z jeho školy, jsem jeho terapeutka, poslala jste ho za mnou," vysvětlovala jsem jí.

,,Co to melete, nikam jsem ho neposílala, kde vůbec je?" svou větu zakončila hlasitým škytnutím.

Začínala jsem být víc a víc zmatená.

,,To nevím paní Harrisnová, vážně jste po něm nechtěla, aby chodil na terapie?" zeptala jsem se pro jistotu.

,,Nevím, o co vám jde, ale nechte mě a mého syna laskavě na pokoji," řekla vážně místo odpovědi a hovor položila.

Co to sakra? Nechápala jsem. Byly sotva tři hodiny a ta ženská se už podle všeho stihla opít téměř na mol.

***

,,Vy jste volala mé mámě?" vrazil do mé kanceláře hned v pondělí Dominic během jedné z mé terapie s pacientkou.

Vstala jsem od stolu, omluvila se ženě sedící přede mnou a přistoupila k němu.

,,Nemůžete sem jen tak vrazit, já tu mám pacienty."

,,To mě nezajímá, proč jste volala k nám domů?" odsekl vytočeně.

,,Promluvíme si o tom v pátek co vy na to?" snažila jsem se ho přemluvit.

Bohužel se mi to nepodařilo.

,,Ne, chci o tom mluvit teď."

,,Klidně si to vyřešte, stejně nám naše sezení za chvíli končí," promluvila žena za našimi zády. Poté se zvedla ze židle, s úsměvem na tváři se se mnou rozloučila a opustila ordinaci.

,,Takhle to opravu nejde!" namířila jsem na Dominica přísný pohled, když se zavřely dveře.

,,Já čekám na opověď," netrpělivě podupával nohou.

,,Proč mi vaše matka řekla, že vás na žádné terapie neposlala?" rozhodla jsem se zachovat se jako většinou on a opovědět na jeho otázku otázkou.

V jeho obličeji se zrcadlilo mírné překvapení, pak se ale znovu naštvaně zamračil.

,,Nevěděla, co říká jasný," odsekl.

Zkoumavě jsem si ho prohlížela. Říká mi pravdu? Jestli lže, jak to tedy opravdu je?

,,Nevím jak s vámi dál pracovat" přiznala jsem po chvíli.

,,Chcete, abych už k vám nechodil?" zeptal se už o něco klidnějším hlasem.

,,A chcete vy chodit sem?" nepřestávala jsem si ho prohlížet.

Nepříjemně se ošil a pak bez jediného slova odešel.