Oʙᴏᴜsᴛʀᴀɴɴᴀ́ ᴛᴇʀᴀᴘɪᴇ | Yungblud

Část 29

Postupem času jsem si začínala více a více uvědomovat vážnost situace. On byl můj pacient a já jeho terapeutka. Možná že jsem byla i jeho kamarádka, ale to bylo všechno. Necítila jsem k němu nic romantického. A i kdyby tomu bylo naopak, nemohli jsme spolu být. Stále více jsem přemýšlela nad tím, zda bylo dobré rozhodnutí, dělat jako že se nic nestalo. Neměli bychom si o tom přeci jenom více promluvit? Ujasnit si, že to byla totální blbost, která se nesmí opakovat?

Díky těmto myšlenkám jsem začínala být z naší nadcházející schůzky značně nervózní. Nakonec za mě toto dilema tak nějak vyřešil sám Dominic. Na naše obvyklé místo s lavičkou se totiž ani po patnácti minutách nedostavil. Je pravda, že mi přišlo divné už to, když mi celý týden nenapsal, ale to, že se na mě takhle vykašle, jsem nečekala.

Lehce zklamaná jsem se zvedla z lavičky a vydala se domů. Najednou ani nevím, proč mě napadlo Dominicovi zavolat. Prostě mě v hlavě až moc vrtalo, z jakého důvodu nepřišel a zda ještě vůbec plánuje někdy přijít. Za tu dobu, co jsme se skamarádili, by mi bylo líto, kdybychom o naše přátelství přišli kvůli jednomu omylu.

Vytáhla jsem tedy z kapsy svůj mobil, našla jeho číslo a přiložila si ho k uchu. Mobil nějakou dobu pípal. Už jsem si začínala myslet, že se z něho Dominic neozve, když v tom hovor přijmul.

,,Dominicu?" oslovila jsem ho, když z mobilu nevycházelo nic víc než jeho tichý dech.

,,A...ano?" odpověděl.

Jeho hlas zněl nějak chraplavě, jako kdyby se právě probudil.

,,Já...jen jsem se chtěla zeptat, proč jsi nepřišel na naše sezení," vysoukala jsem ze sebe.

Upřímně jsem se jeho odpovědi začínala trochu bát, on mi však žádnou nedal.

,,Jo a jo," povzdychl si ,,promiň, zapomněl jsem ti napsat."

,,Emh...to je v pohodě," řekla jsem mu na to trochu zmateně.

Nevěděla jsem, zda se mám znovu zeptat proč tedy nedošel anebo to prostě nechat být. Jistě jsem však věděla, že tu nejistotu v tom zda je mezi námi vše v pořádku nevydržím. V tom mě něco napadlo.

,,Napadlo mě, zda by si zítra nechtěl někam jít," navrhla jsem, ,,má být hezky. Co takhle piknik?"

,,Já..." vydal ze sebe, ale pak se odmlčel.

Bylo to jasné, není to mezi námi v pořádku.

,,Nemůžu, jsem na brigádě," dodal.

Sice jsem věděla, že si brigádu nešel, ale nějak se mi tomu nechtělo věřit. Také jsem se nenechala tak lehce odradit.

,,A v neděli?"

Dominic byl nějakou chvíli ticho. Nejspíš se musel rozmyslet.

,,No dobře," povzdychl si.

Řekla bych, že budu šťastná, že se mi ho povedlo přemluvit, ale on to řekl, jakoby se mnou souhlasil z donucení, což mě ještě více zklamalo. Vždycky byl z času, který jsme trávili spolu tolik nadšený, tak proč teď není? Sám přeci říkal, že na ten polibek zapomeneme. Ano, nezapomněla jsem, ale nehodlala jsem kvůli tomu být tak odtažitá. Jak jsem tak nad tím přemýšlela, začínala jsem uvnitř sebe cítit narůstající vztek. Pokud s tím má nějaký problém, proč mi o tom prostě neřekne?