Oʙᴏᴜsᴛʀᴀɴɴᴀ́ ᴛᴇʀᴀᴘɪᴇ | Yungblud

Část 18

Automaticky se ze mě začala drát poznámka o tom, že tu nejsme kvůli mně, ale kvůli němu. Naštěstí jsem si stačila včas uvědomit, že jsem na výletě a ne v práci a tak jsem jí zadržela v sobě.

,,Nevím, co ti mám o sobě povídat, můj život je docela...nudný," dostala jsem ze sebe nakonec a pokrčila rameny.

,,Tak já se budu ptát," navrhl Dominic. Zřejmě jsem ho opravdu zajímala.

,,Dobře," souhlasně jsem zakývala hlavou.

Dominic se na chvíli odmlčel. Zřejmě si rozmýšlel svojí první otázku.

,,Kde žijí tvoji rodiče?" zeptal se po chvíli.

,,V Birminghamu, žije tam celá moje rodina," odpověděla jsem mu a čekala na to, co ho bude zajímat dál.

Chápavě zakýval hlavou.

,,Žiješ dlouho sama?"

,,Už to bude," na chvíli jsme se zamyslela, ,,pět let."

,,A proč Londýn?" pokračoval Dominic s vyptáváním.

,,Dostala jsem tu nabídku stipendia na jedné univerzitě a od té doby jsem tu. Londýn je krásné město," zasněně jsem se usmála.

,,Hm..." vydal ze sebe a pak se znovu nakrátko zamyslel.

,,Máš sourozence?"

,,Nemám," zakývala jsem nesouhlasně hlavou.

,,Oblíbený zpěvák?" vypálil ihned další otázku.

,,Hele, ptáš se mě na otázky, na které nevím odpověď ani u tebe," zasmála jsem se.

,,Hm...asi...David Bowie" odpověděl mi na to s pokrčenými rameny.

,,Dobře, já mám rada Eda Sheerena,"

Dominic ho zřejmě moc rád neměl, neboť se po mé odpovědi zatvářil dost kysele.

,,Popíčkář," uchechtl se.

,,No a co?" nepatrně jsem se na něho zamračila.

,,Nic," pokrčil rameny.

V podobném duchu se naše konverzace ubírala i dál. Dokonce jsem se i dost nasmáli. Hlavně jsme ale o sobě vzájemně zjišťovali dost věcí. Zkrátka takový normální rozhovor mezi dvěma přáteli, kterými jsme se pomalu ale jistě stávali. A to i přes to, že jsme spolu měli jen málo společného. Stejně jako v hudbě jsme totiž měli rozdílný názor i na filmy, knihy a naše koníčky se také moc neslučovaly. Neviděli jsme v tom, ale žádný problém, tedy alespoň já ne a Dominic také nevypadal, že by mu to nějak vadilo.

Povídali bychom si tam tak zřejmě ještě dost dlouho, kdyby si Dominic nevšiml, že se nedaleko od nás začíná rozdělávat oheň.

,,Nepůjdeme si k němu sednout?" navrhl.

Popravdě už mi s přicházejícím večerem byla trochu zima a tak jsem s jeho nápadem nadšeně souhlasila. Zvedli jsme se tedy z lavičky a obsadili dvě místa kolem již zapálené hromady dřeva. Kousek od nás si sedl nějaký postarší pán s kytarou, na kterou během chvilky začal hrát a zpívat. Bylo to opravdu moc hezké. Na chvíli jsem si připadala jako na nějakém dětském táboře a ne na pouti. Do hlavy se mi ihned vehnaly myšlenky na mé dětství.

Aniž bych si to uvědomila, začala jsem si potichu broukat slova písničky, kterou ten pán zpíval. Dominic si toho všiml, nepatrně se na mě usmál a pak se dal do hlasitého zpěvu. Překvapilo mě, jak krásně jeho hlas zněl. Ani jsem se nenadála a k Dominicovi se začali přidávat další a další lidi, kteří si stejně jako mi sedli k ohni. Na nic jsem nečekala a přidala se taky. Za chvíli jsme se tam na sebe všichni vzájemně usmívali a zpívali. Vážně dlouho jsem nezažila kouzelnější moment, než byl tento. Nebyla mezi námi cítit žádná negativní energie jen velmi příjemná a přátelská atmosféra, která mě společně s žárem z táboráku příjemně hřála pocelém těle.