Oʙᴏᴜsᴛʀᴀɴɴᴀ́ ᴛᴇʀᴀᴘɪᴇ | Yungblud

Část 7

,,Možná bych si dal čaj," řekl po chvíli ticha a rukávem svého svetru si utřel oči.

,,Jasně..zelený, černý?" vyšvihla jsem se ihned z křesla. Vlastně jsem byla ráda za to, že budu moct odejít do kuchyně. Bylo zvláštní vidět ho se skoro rozbrečet.

,,Zelený," odpověděl a slabě se na mě usmál.

Úsměv jsem mu oplatila a odešla do kuchyně. Celou dobu přípravy čaje jsem přemýšlela nad tím vším co mi Dominic o své matce řekl. Nikdy jsem se s takhle špatným vztahem matky se synem nesetkala, takže jsem moc nevěděla jak reagovat nebo co říkat. Můžete určitě namítat, že bych to měla vědět, když pracuju jako psychoterapeutka. Bohužel moje zkušenosti asi nejsou tak velké. Možná bych jim ale stejně mohla pomoct. Za pár minut byl čaj hotový a tak jsem se s ním vydala zpátky do obýváku.

,,Tady máte, prosím," postavila jsem na stolek před Dominica pořádný hrnek plný horkého nápoje. Ten nepatrně nadzvedl koutek svých úst do úsměvu a pokýval na mě hlavou.

,,Máte to tu hezký," pronesl, když vzal hrnek do dlaní a porozhlédl se kolem sebe.

,,Díky."

Naštěstí už vypadal, že ho pláč přešel i přes to na něm bylo poznat, že se necítí komfortně. Pohledem neustále těkal po místnosti a prsty ťukal do hrnečku ve svých dlaních.

,,Promiňte, cítím se trapně za to, že vás takhle otravuju," přiznal.

Jeho věta mě překvapila. Zněla tak vyspěle.

,,To je v pořádku," pousmála jsem se.

,,Vůbec si nedokážu představit jaké to je být ve vaší situaci."

,,Máte dobrý vztah se svými rodiči?" zeptal se s pohledem upřeným na mně.

,,Výborný," odpověděla jsem.

,,To máte štěstí," vydechl.

Z mých úst se najednou aniž bych to mohla jakkoli ovlivnit prodralo táhlé zívnutí.

,,Jste unavená? Asi bych měl jít," vyhrkl ze sebe po mém zívnutí a plnými doušky se snažil vyprázdnit svůj hrníček.

,,Jít?" podivila jsem se.

,,Myslela jsem, že nemáte kam jít."

,,Jo..to nemám," zamračil se, zřejmě nechápal, kam tím směřuju.

,,Takže přespíte tady," oznámila jsem mu. Vlastně ani nevím, proč jsem to udělala, mohla jsem ho nechat odejít, moc dobře jsem ale věděla, že by mě pak hryzalo svědomí za to, že jsem ho nechala spát někde venku na ulici.

,,Tady?" vykulil na mě oči.

Souhlasně jsem zakývala hlavou.

,,Sice můj gauč není moc pohodlný, ale lepší než nějaká lavička venku," pousmála jsem se, pak jsem se znovu zvedla z křesla.

,,Přinesu vám deky."

,,Dobře," odvětil.

Odebrala jsem se do své ložnice a z úložného prostoru pod postelí jsem vytáhla náhradní peřinu a polštář určený pro návštěvy. Kdo by řekl, že první návštěva, která v těchto peřinách bude spát, bude Dominic. Když jsem se s peřinami v náručí vrátila do obýváku Dominic už neseděl na gauči, ale stál u poličky, na které mám vystavené různě fotografie s rodinou a se zájmem si zarámované obrázky prohlížel.

,,Tak tady máte, snad vám ta deka bude stačit, tady v přízemí bývá chladno," položila jsem deku s velkým polštářem na křeslo a začala rovnat gauč, tak aby byl co nejpohodlnější, pak jsem na něj položila přinesené peřiny.

,,Záchod je když tak v předsíni jsou to jediné dveře," napadlo mě, že by to pro něho mohla být užitečná informace.

,,Moc vám děkuju," otočil se na mě a vděčně se pousmál.

,,Není zač, pěkně se vyspěte," odpověděla jsem mu a znovu zmizela ve své ložnici.

Bylo zvláštní mít někoho prakticky cizího u sebe v bytě. Uvelebila jsem se ve své posteli a poslouchala Dominicovi kroky v obýváku, které zanedlouho utichly, když si lehnul. Jakmile jsem si byla jistá, že už nejspíš spí, mohla jsem konečně také v klidu usnout.

***

,,Dobré ráno," pozdravil mě Dominic, když jsem druhý den vyšla stále trochu rozespalá z ložnice. Málem bych zapomněla, že u mě spal.

,,Dobré ráno, dáte si snídani?" zeptala jsem se ho zdvořile.

,,Nevím, přijde mi, že už bych asi měl spíš jít," odpověděl rozpačitě.

,,Nesmysl," mávla jsem na něho rukou na znamení, aby mě následoval do kuchyně.

Nechápu co se to semnou stalo, ale asi se ve mně probudily nějaké mateřské pudy nebo co, i když na to abych byla jeho matkou bych musela být o několik let starší.

,,Půjdete teď domů?" začala jsem opatrně rozhovor. Zajímalo mě, jak plánuje vyřešit svojí situaci.

,,Nejspíš," povzdychl si.

Na jídelní stůl jsem vyskládala pečivo, sýry a různé salámy.

,,Prosím," pobídla jsem ho, aby se posadil a dala se do přípravy kafe.

,,Dáte si?" zeptala jsem se po chvíli s konvicí plné tmavě hnědé tekutiny v ruce.

Souhlasně kývl hlavou.

,,Doufám, že vás vaše mamka domů pustí," snažila jsem se vést konverzaci.

On ale nic neodpovídal. Najednou jsem si vzpomněla na své včerejší úvahy.

,,Vlastně jsem přemýšlela o tom, že bych vám třeba mohla pomoct."

,,Pomoct?" namířil na mě svůj pohled.

,,Ano, poskytuju rodinné terapie, sice nemám zkušenosti s takovým rodinným vztahem, jako máte vy s vaší matkou, ale třeba by to mohlo být k něčemu dobré."

,,Jediné co nám pomůže, bude, když od ní odejdu," odsekl.

,,To si nemyslím." opáčila jsem.

,,Možná kdybyste si spolu na terapii o všem popovídali.." snažila jsem se mu dál podstrčit svůj nápad on mi, ale rázně skočil do řeči.

,,Na terapie vám seru!" zavrčel naštvaně a mrskl nedojedenou houskou, kterou držel o stůl.

,,Mohl jsem si myslet, že v mém posraném vztahus matkou vidíte jenom možnost jak si vydělat!" vstal ze židle a aniž by čekal na jakoukoli mojí reakci vyřítil se z místnosti. Jediné co jsem ještě slyšela, bylo hlasité zaklapnutí vchodových dveří. Nečekala jsem, že mě z něčeho takového obviní. Jen jsem se snažila najít způsob jak mu pomoct.