Oʙᴏᴜsᴛʀᴀɴɴᴀ́ ᴛᴇʀᴀᴘɪᴇ | Yungblud

Část 30

Na neděli jsem tedy připravila pár sendvičů a nakrájela zeleninu. S ničím složitějším jsem se nehodlala patlat. Stejně jsem byla na Dominica nepatrně naštvaná a měla v plánu si s ním promluvit a dostat z něho co se s ním děje. Na to jak strašně se semnou chtěl kamarádit, se mi od našeho posledního telefonátu opět ani jednou neozval a to ani na zprávu, ve které jsem mu napsala kde a v kolik bychom se mohli sejít. Nezbývalo mi tedy nic jiného než doufat, že dorazí, i když upřímně jsem počítala i s tím, že ne.

V poledne jsem se vydala z domu. Místo, které jsem pro piknik vybrala, se nacházelo trochu dál od mého bydliště a tak jsem se k němu musela dopravit autobusem. Stálo to ale za to. Po pár stanicích jsem vystoupila nedaleko rozlehlého kulatého parku pokrytého zeleným trávníkem s vysázenými listnatými stromy a pískovou cestičkou vedoucí kolem dokola. Uprostřed se ještě nacházel rybník s krásně rozkvetlými lekníny. Našla jsem si toto místo na internetu a k mému údivu naživo bylo snad ještě hezčí než na obrázcích.

Vydala jsem se po cestičce, ze které jsem však po chvíli sešla a došla k jednomu ze stromů, u kterého jsem rozložila deku, kterou jsem sebou přinesla. Posadila jsem se a zkontrolovala čas na mých hodinkách. Dominic měl ještě pět minut. Netrpělivě jsem upírala pohled na cestu a doufala v to, že se ukáže.

Mé doufání bylo naštěstí vyslyšeno a Dominic se opravdu objevil. S lehkým úsměvem jsem na něho z deky zamávala, aby si mě všiml. Namířil na mě svůj pohled a pak se ke mně pomalými kroky rozešel. Už od pohledu jsem poznala, že z našeho setkání není moc nadšený, což mě zároveň mrzelo a zároveň štvalo.

,,Ahoj," pozdravila jsem ho nenuceně.

,,Ahoj," odpověděl on a pak na mě mlčky civěl.

,,Posadíš se?" poklepala jsem dlaní na volné místo na dece.

Dominic si tedy mlčky sedl vedle mě, ovšem udržoval mezi námi až podezřele velikou mezeru. Rozhodla jsem se to nijak neřešit a položila si na klín svůj batoh, ze kterého jsem začala vyndávat jídlo.

,,Ber si," pobídla jsem ho, když jsem vše vyskládala na deku.

Sáhl do mističky se zeleninou a vytáhl z ní kolečko okurky. Nic neříkal, čímž mezi námi vytvářel velice napjaté ticho. Začala jsem se rozhodovat, zda mám začít řešit jeho podivné chování hned anebo ho nejdřív nechat se najíst. Nakonec jsem to však nevydržela.

,,Co se děje?" vyhrkla jsem ze sebe a zabodla do něho tázavý pohled.

Nahlas polkl a také se na mě podíval.

,,Co by se mělo dít?"

To vážně? Bude dělat hloupého? Frustrovaně jsem si povzdychla.

,,Proč se chováš tak divně?" zformulovala jsem tedy otázku jinak a doufala, že už normálně odpoví.

On se mě však asi rozhodl naštvat.

,,Divně?" vydal ze sebe tázavě.

,,Jo," vydechla jsem, ,,vůbec se mnou nekomunikuješ, chováš se jako by si tu byl z donucení."

Po mých slovech se nepatrně zamračil.

,,Jsem jen unavený, včera jsem..." mluvil, ale pak se z ničeho nic zadrhl, ,,byl dlouho v práci."

,,A proč si mi v týdnu vůbec nepsal?" položila jsem další otázku.

,,Neměl jsem čas," odpověděl a pokrčil rameny.

Hned na to si vzal jeden ze sendvičů a opatrně si do něho kousl. Rozhodla jsem se dát mu chvíli klid od mého výslechu a dala se také do jídla. Stále jsem ho však po očku bedlivě pozorovala. Nejspíš mluvil pravdu, neboť jsem v jeho tváři jasně odpozorovala známky únavy. Nejspíš mu v té nové brigádě dávali prostě zabrat, o to celou dobu šlo.