Oʙᴏᴜsᴛʀᴀɴɴᴀ́ ᴛᴇʀᴀᴘɪᴇ | Yungblud

Část 8

,,Přišel jste," konstatovala jsem, když se Dominic v den naší další terapie objevil v mé kanceláři. Tak jako minule ani tentokrát jsem absolutně nečekala, že se ukáže.

,,Mlčte!" obořil se na mě, v jeho očích se zrcadlil vztek. Zřejmě se jeho nálada od našeho posledního setkání moc nezlepšila, spíš vůbec.

,,Jsem tu jen proto, abych nemusel být doma."

Nějak jsem odtušila, že proti jeho slovům nemá cenu nic namítat. Sice jsem neznala důvod, na základě kterého se vůbec rozhodl na mé terapie chodit, ale záměr dnešní návštěvy jsem pochopila jasně. Chtěl být někde, kde bude mít klid, žádné mluvení. Pokračovali jsme tedy tam, kde jsme na naší předchozí terapii skončili – u mlčení.

Z ničeho nic začal něco hledat ve své kapse, předpokládala jsem, že chce opět vytáhnout krabičku cigaret k mému překvapení, ale vytáhl malou lesklou placatici.

,,Tady nesmíte pít," namítla jsem a pohled namířila na zjevný alkohol v jeho ruce.

,,Proč ne?" zašklebil se. Placatici ale nakonec zandal zpátky do kapsy.

,,Stejně už opilý jsem," pokrčil rameny.

,,Vy jste sem přišel opilý?" káravě jsem na něho pohlédla.

Mlčel, jako kdyby předstíral, že mě neslyšel.

,,Snažíte se být jako vaše matka?" prolomila jsem ticho.

,,Vám může být úplně jedno, o co já se snažím," odsekl.

,,To máte pravdu," souhlasně jsem zakývala hlavou a snažila se vypadat co nejvíc vyrovnaně, ,,musím vás ale poprosit abyste odešel."

,,Cože?" vrhl na mě nechápavý pohled.

,,Pokud jste opilý, nemá cenu, abyste tu byl,"

Chvíli mě jenom mlčky propaloval pohledem. Měla jsem pocit, jakoby se mi s ním zarýval hluboko pod kůži.

,,Fajn!" prskl nakonec a vydal se směrem ke dveřím. Dával si velice záležet na tom, aby byly jeho kroky co nejhlasitější.

Nechápala jsem jeho chování. U mě v bytě se choval jako někdo úplně jiný, byl tak zranitelný. A teď? Nakráčí si sem opilý a drze si na mě otevírá pusu. Je vidět, že jeho výchově rodiče asi moc nedali. Lámala jsem si hlavu nad tím, co s ním mám dělat? Mám ho prostě jen nechat, ať si sem chodí sednout a mlčet, nebo se mám začít nějak angažovat? Pokud ano tak jak když o mojí pomoc nestojí? Najednou v mé hlavě svitl nápad. Co kdybych se obrátila na někoho jiného, kdo by mu mohl nabídnout pomoc – na někoho z jeho školy? Říká se přeci, že tam kde selžou rodiče, by měla pomoct škola ne?

Hned na druhý den jsem si tedy sjednala schůzku s jeho ředitelem, v emailu jsem ho ve zkratce seznámila s mým povoláním, s tím, že je Dominic mým pacientem a že jsem přišla na pár znepokojivých informací o jeho matce a chtěla bych to s ním probrat. Naštěstí souhlasil.

Dle domluvy jsem se tedy druhý den odpoledne vydala k nedaleké střední škole. Hned jak jsem prošla hlavními dveřmi, mě přivítal starší velmi milý pán a představil se jako ředitel Brown.

,,Dobrý den, děkuji, že jste souhlasil s naší schůzkou," usmála jsem se na něho mile.

,,To je maličkost, váš email zněl dost naléhavě," odpověděl mi.

,,Promluvíme si u mě v kanceláři,"

,,Jistě," souhlasila jsem.

,,Posaďte se," pokynul hlavou na dvě malá křesílka u dřevěného stolu, když jsme vešli do prosvětlené místnosti.

,,Děkuji," posadila jsem se, a jakmile se také posadil, dala jsem se do řeči.

,,Jsem tu kvůli Dominicově matce, zjistila jsem, že jejich vztah není moc dobrý a napadlo mě, že by někdo z personálu školy mohl třeba Dominicovi pomoct. Nabídla jsem mu svojí pomoc, ale dost rázně jí odmítl, obávám se ale, že jí potřebuje,"

Pan Brown souhlasně kývnul hlavou.

,,Chápu vaše starosti," promluvil.

,, Dominicovu matku samozřejmě znám a bohužel vím i o jejím problému s alkoholem, nemůžu vám ale nijak pomoct," soucitně se na mě podíval.

Já jsem se však nevzdávala.

,,Vlastně jsem myslela, jestli tu nemáte nějakého výchovného poradce, který by si s Dominicem promluvil,"

,,To samozřejmě máme," přitakal.

,,Dominic už ale několik měsíců naší školu nenavštěvuje, vlastně jsem nucen ho z naší školy kvůli jeho absenci vyloučit,"

,,Nenavštěvuje?" zaraženě jsem po něm zopakovala.

,,Mně ale tvrdil, že do školy chodí,"

,,Tak to vám bohužel lhal, víte, on tu neměl moc dobré vztahy s některými svými spolužáky, myslím, že se dokonce stal terčem jakési šikany, nenechal si ale od nikoho pomoct, myslím si, že to je důvod proč se rozhodl odejít," prozradil mi.

Jeho slova mě dost překvapila.

,,S jakými spolužáky?"

Ředitel se na mě nepatrně zamračil.

,,Nejsem si jistý, zda vám takové informace mohu poskytnout,"

Bohužel jsem musela přiznat, že měl pravdu, už jen to, že se na svého pacienta takhle vyptávám bez jeho vědomí, daleko převyšuje moje pravomoce.

,,Pak vám tedy děkuju za váš čas," mile jsem se na něho usmála, i když jsem byla trochu zklamaná, že jsem vlastně ničeho nedosáhla a vstala ze židle.

,,Nemáte zač, pokud můžu být upřímný, rád vidím, že se o Dominica někdo zajímá, pokud si myslíte, že mu můžete nějak pomoct, udělejte to, i když to odmítá" s vážným výrazem se mi zadíval do očí.

Jeho slova ve mně rozvířila tornádo myšlenek, kvůli kterým jsem na ně téměř nedokázala reagovat.

,,Nashledanou," dostala jsem nakonec ze sebe a odešla z jeho kanceláře.

Moje myšlenky se točily kolem jedné jediné otázky a to – proč se o Dominica tolik zajímám? Když jsem se rozhodla napsat jeho řediteli, jednala jsem zcela intuitivně a téměř vůbec jsem nad tím, co dělám, nepřemýšlela. Jaký jsem k tomu ale měla důvod? Aniž bych si to uvědomila, začala jsem se v sobě pomalu ale jistě ztrácet.