Oʙᴏᴜsᴛʀᴀɴɴᴀ́ ᴛᴇʀᴀᴘɪᴇ | Yungblud

Část 11

Seděli jsme tam na té lavičce v tichosti až do té doby než se začalo pomalu stmívat. Ani jednomu z nás zřejmě nebylo do řeči. Dominic jen mlčky dál upíjel ze své placatice a já zamyšleně upírala svůj zrak do dálky.

,,Pořád nevím jak s tebou pracovat dál," přiznala jsem poraženecky a tím konečně protnula ticho, které mezi námi panovalo.

,,Možná by si měl vyhledat pomoc někoho jiného, psychologa nebo..."

,,Ale já si vybral tebe," skočil mi do řeči. Jeho hlas byl naléhavý stejně tak jeho pohled, který na mě namířil.

,,Co mám ale dělat?" podívala jsem se mu bezradně do očí.

,,No... hlavně se mi prosím tě nesnaž pomoct."

Nepatrně jsem se na něho zamračila.

,,Neulehčuješ mi to."

,,Však ty na něco přijdeš," pousmál se a vstal z lavičky.

,,Co kdybychom se za týden sešli už rovnou tady?" navrhl, když jsem se také zvedla. Upřímně mi už byla docela zima, takže jsem to, že se rozhodl náš sedánek rozpustit, docela uvítala.

,,Pokud chceš," odpověděla jsem mu ještě pořád trochu bezradně. Vážně jsem neměla ponětí jak mu naší terapií pomoct, on potřebuje zlepšit vztahy se svou rodinou, ne sezení se mnou. I přes to mi slabý hlásek uvnitř mé hlavy šeptal, že naše terapie prostě zrušit nemůžu. Ne potom jak naléhavě se tvářil, když jsem mu navrhla, aby si našel nějakou jinou pomoc.

,,Chci," letmo se na mě usmál, pak se otočil a klidným krokem se rozešel pryč ode mě.

Možná bych se mohla s nějakým psychologem spojit a poradit se, prolétlo mi hlavou, když jsem sledovala jeho mizející záda v dály. Teď bych ale měla jít domů a vyspat se, nakázala jsem si rázně a vydala se do mého bytu. S Dominicovými terapiemi toho na mě najednou bylo nějak moc. Potřebovala jsem odpočinek a naštěstí pro mě byl další dva dny víkend, takže jsem si ho mohla dopřát.

Jako každý týden i ten nadcházející na mě čekala fůra mých pacientů. Volné dva dny jsem přesně, jak jsem chtěla, pořádně odpočívala, dokonce se mi podařilo na chvíli i všechny mé starosti vytěsnit z hlavy. Hned v pondělí se tam ale znovu uhnízdily. I přes to, že jsem toho měla hodně, stejně moje myšlenky stále ubíhaly směrem k Dominicovi a k tomu jak s ním budu dál pracovat. Ve středu do mé kanceláře vkročila mladá slečna, ta slečna, které se snažím pomoct v tom, aby našla znovu svojí ztracenou sebelásku. Naštěstí jsou na ní díky našim terapiím vidět velké pokroky. Alespoň s někým umím zdá se pracovat.

,,Můžu se na něco zeptat?" namířila na mě svůj pohled, když už se naše sezení uchýlilo ke konci.

,,Jistě," přívětivě jsem se na ní usmála i přes to jsem na její tváři na malý okamžik zahlédla nepatrné zaváhání.

,,Chodí k vám na terapie Dominic Harrison?"

,,Ano, chodí, jak to víte?" zvědavě jsem přimhouřila oči.

,,No...jednou jsem šla kolem a viděla jsem, jak zachází do vašich dveří," sklopila svůj pohled k zemi.

Rozhodla jsem se na to nic neříkat, jen jsem trpělivě vyčkávala, zda mi poví ještě něco dalšího. Nějak jsem cítila, že se neptala jen tak. A taky že jsem měla pravdu, neboť se zanedlouho dala do řeči.

,,Víte...on se mnou chodí do třídy...teda chodil...už nějakou dobu se ve škole neukázal," na konci věty už slova spíše neslyšně mumlala.

,,Já ho chápu, neměl to ve škole lehké, dalo by se říct, že se proti němu spikla celá třída a..." soukala ze sebe s viditelnou námahou slova a mluvila by ještě dál, kdybych ji nepřerušila.

,,Promiňte ale, asi by nebylo správné, abych o mém pacientovi zjistila něco, co by například nechtěl, abych věděla," přeci jenom už jsem do Dominicova soukromí zasahovala víc než dost.

V její tváři se na chvilku objevil náznak zklamání. Ví snad něco důležitého? Něco o čem si myslí, že bych měla vědět? Netrvalo to však ani sekundu a zklamaný výraz z jejího obličeje zmizel.

,,Jo...to chápu," přikývla s lehkým úsměvem. Zvedla se z křesílka a začala se semnou loučit jako obvykle, najednou se chovala jako bychom spolu žádný rozhovor o Dominicovi ani nevedly.