Oʙᴏᴜsᴛʀᴀɴɴᴀ́ ᴛᴇʀᴀᴘɪᴇ | Yungblud

Část 14

Jak jsem se večer rozhodla, tak jsem také druhý den hned ráno udělala. Po vydatné snídani a nemalém šálku silné kávy jsem se vydala do nedalekého nákupního centra. Bylo to zvláštní. Ani jsem si nedokázala vybavit, kdy jsem nějaké oblečení nakupovala naposledy. Řekněme si upřímně, když svůj život trávíte z velké části v práci a pak doma moc nových kousků do šatníku nepotřebujete.

S odhodláním najít nějaké padnoucí kraťasy a tričko jsem vešla do prvního obchodu, který mě zaujal svou výlohou. Čekala jsem, že pro mě vybírání oblečení bude jako za trest, jak jsem už říkala, rozhodně nakupování nepatřilo mezi mé záliby. Musela jsem ale uznat, že jsem si to nakonec docela užila a dokonce jsem nevybrala jen jeden nový outfit ale hned několik a to i když jsem vlastně nevěděla, zda je budu mít možnost někde vynosit. Možná jsem někde v koutku své mysli doufala, že ano.

Den se tedy vyvíjel velice dobře. Po úspěšném nákupu jsem si ještě došla ve městě na oběd a pak se rychle vydala domů. Nechtěla jsem přeci propásnout Dominica. Naštěstí jsem po příchodu měla ještě dost času a tak jsem se stihla převléknout a upravit. Ne, že bych se nějak fintila, to ne, přeci jenom jsem, ale nechtěla vypadat, jako že se ani neumím nalíčit.

Jak čas ubíhal, rostla ve mně nervozita. Vlastně se asi není čemu divit. Bylo to pro mě něco nového. Ve městě jsem totiž neměla žádné přátele, se kterými bych mohla chodit ven. Všichni mí spolužáci ze školy se rozutekli do různých států a tak nám zůstalo pouze občasné dopisování si po messengeru a na vytvoření si nových přátelství jsem nějak nikdy nenašla čas. Možná jsem o to ani nestála.

Přesně ve dvě hodiny se mým domem ozval zvuk domovního zvonku. Rychle jsem si tedy na rameno hodila kabelku a spěchala ke dveřím.

,,Ahoj," pozdravil mě s úsměvem Dominic jakmile jsem otevřela dveře.

,,Ahoj," oplatila jsem mu úsměv a vyšla před dům.

Čekala jsem, že to možná bude trochu zvláštní, vyjít si s ním jen tak ven. Naštěstí jsem se mýlila. Cesta na pouť ubíhala rychle díky nenucenému rozhovoru, který jsme vedli. Za nedlouho se k nám dostal hlasitý rámus a hudba, což mě ani nijak nepřekvapilo. Můj byt se totiž nacházel téměř v centru města.

,,Páni, je to tu velké," pronesla jsem obdivně, když jsme došli do našeho cíle.

Po celé jedné ulici se táhla řada stánků se suvenýry a s občerstvením a v dálce se rýsovaly obrysy různě velkých atrakcí. Vážně mi ta pouť přišla až neuvěřitelně obrovská, takhle rozlehlou jsem si jí rozhodně nepamatovala, asi se skupina pouťařů, kteří do našeho města přijížděli téměř každý rok, dost rozrostla, nebo to možná bylo tím, že jsem na pouti byla naposledy jako malá.

Dominic na má slova reagoval jen souhlasným zakýváním hlavou, tvář mu bez přestání zdobil široký úsměv, z čehož jsem měla velikou radost.

Chvíli jsme se jen tak bez jakéhokoli cíle procházeli mezi stánky a atrakcemi a zjišťovali co kde je. Pak ale mojí pozornost upoutala šílená věc. Jednalo se o jakési rameno, které mělo na obou stranách sedačky. Zatím to jistě nezní nijak hrozně. To rameno se ale otáčelo kolem celé své osy a to ještě v šílené rychlosti. Lidé na sedačkách se tak každou chvíli ocitali hlavou dolů, přičemž hlasitě křičeli.

S údivem jsem tu příšernou atrakci pozorovala. Dominic můj pohled nejspíš zaznamenal, neboť se najednou široce usmál a rozešel se směrem k ní.

,,To nemyslíš vážně!" zavolala jsem na něho, když už stál u pokladny. On ale na mé slova nedbal. Netrvalo to dlouho a mával na mě dvěma lístky.

,,Na tohle v životě nevlezu," pronesla jsem umanutě a rozhodla se se za žádnou cenu nehnout z místa.