Oʙᴏᴜsᴛʀᴀɴɴᴀ́ ᴛᴇʀᴀᴘɪᴇ | Yungblud

Část 5

Celý následující den jsem nemohla vypustit z hlavy myšlenky na pomláceného Dominica a jeho opilou matku. Divím se, že jsem vůbec dokázala vnímat své pacienty. Konečně nastal večer a to znamenalo, že jsem měla všechny sezení za sebou. Dělat tuto práci, když se vám myšlenky neustále ubírají jiným směrem, je vážně těžké. Unavená jsem se zvedla od stolu a chystala se k odchodu domů. Pozhasínala jsem všechna světla, do ruky uchopila svojí kabelku a z hlavou plnou myšlenek jsem opustila místnost. Za dveřmi jsem se srazila s něčími zády. Patřily neznámé ženě. Ta se mírně zapotácela, otočila se na mě a zpražila mě přísným pohledem.

,,Moc se omluvám," řekla jsem ihned, i když jsem nechápala proč žena stála přímo za dveřmi.

,,Vy jste ta terapeutka?" zeptala se ta neznámá žena potom, co si mě pohledem prohlédla od hlavy až k patě.

Ten hlas odněkud znám. Určitě jsem ho už někdy slyšela.

,,Paní Harrisnová?" přišla jsem po chvíli na to kdo je ta žena zač.

,,Co vám o mně napovídal?" vyhrkla ze sebe.

,,Prosím?" tázavě jsem se na ní podívala.

,,Dominic, co vám o mně říká?" netrpělivě zvýšila hlas.

Než jsem stačila cokoli odpovědět, ozval se za mnou třetí hlas - Dominicův.

,,Nic jí o tobě neříkám!" zahulákal a zastavil se přímo vedle mě.

,,Co tady vůbec děláš sakra?" zněl dost vytočeně.

,,Tobě tak budu věřit," ušklíbla se na něho jeho matka.

,,Pomlouváš mě úplně všude."

,,A divíš se, když všude děláš jenom ostudu?" procedil skrz zuby vyčítavě.

Namířila jsem na něho svůj zmatený pohled. Frustrovaně si s povzdychem prohrábl svoje vlasy. Rozhostilo se mezi námi nepříjemné ticho. Asi bych se měla pokusit nějak vyřešit situaci.

,,Paní Harrisnová váš syn vám říká pravdu, opravdu mi o vás nic neříkal," zalhala jsem i když jsem si dost dobře pamatovala Dominicovu krátkou řeč o tom jak jeho mamka nezvládá jeho výchovu. Kdybych jí tohle ale řekla, rozhodně by to k ničemu dobrému nevedlo.

,,No jasně," zabrblala. Zřejmě nevěřila ani jednomu z nás. Střídavě nás probodla velmi nenávistným pohledem a pak odpochodovala pryč.

,,Omlouvám se za ní, je dost paranoidní," promluvil Dominic po chvíli ticha. Podle jeho výrazu bylo poznat, že omlouvat se za něco mu není moc příjemné.

,,To je v pořádku," řekla jsem chápavě. I když jsem tedy absolutně nic nechápala.

Dominic se opět tajemně pousmál, pak se otočil na patě a taky odešel.

Celou cestu domů jsem přemýšlela, co to všechno mělo znamenat. Rozhodně vztah Dominica a jeho matky nebyl v pořádku. Mohla bych jim s tím ale já nějak pomoct? Hlavní otázkou je zda by o to vůbec stáli. Nezbývalo mi než doufat, že si to mezi sebou dokážou sami urovnat.