Oʙᴏᴜsᴛʀᴀɴɴᴀ́ ᴛᴇʀᴀᴘɪᴇ | Yungblud

Část 22

Když se Mary uklidnila, začaly jsme raději probírat něco jiného. Byla jsem ráda, že jsem jí byla blíž a také, že jsem se opět dozvěděla něco víc o Dominicovi, ale nechtěla jsem jí trápit. Témata, která nás bolí, by se měla rozebírat opatrně a po krůčkách.

Pár dní se nedělo nic zajímavého. Zkrátka klasická pracovní rutina. Samozřejmě ale, že v hlavě mi to, co mi Mary řekla, celou dobu šrotovalo. Ještě štěstí, že jsem měla vždy večer čas o všem v klidu popřemýšlet. Čtvrtek byl obzvlášť utahaný den a já se nemohla dočkat klidu, který na mě doma čekal. Alespoň to jsem si tedy myslela, když jsem do svého bytu dorazila. S hlasitým vydechnutím jsem si vyzula boty, koženou bundu pověsila na věšák a s žuchnutím dopadla na pohovku.

Někdo se mi však můj plán rozhodl pokazit, neboť se přes celou místnost ozval zvuk domovního zvonku. Chvíli jsem přemýšlela, kdo by to tak mohl být, ale vzhledem k tomu, že jsem ve městě nikoho kromě svých pacientů neznala, nikdo mě nenapadl. I přes to jsem se vydala ke dveřím.

,,Ehm...ahoj," pozdravila jsem zaraženě.

Za dveřmi postával Dominic, ležérně se opírající o zeď. Ihned na mě nasměroval svůj pohled. Na to, že mě přišel navštívit, nevypadal moc společensky naladěný. Popravdě jsem z jeho přítomnosti byla dost vedle. Nechápala jsem, proč přišel. Má snad na srdci něco tak neodkladného, že to nemohlo počkat do našeho zítřejšího sezení? Nakonec jsem se rozhodla přerušit ticho, které mezi námi nastalo a pokusit se mu vysvětlit jak to bylo s Mary.

,,Já-" začala jsem, ale on mi skočil do řeči.

,,Vím, že ses na mě nevyptávala," vydechl, ,,omlouvám se za to, jak jsem se choval jasný?"

I když to měla být omluva, znělo to spíš, jako bych ho do ní nutila. I tak jsem se rozhodla být milá.

,,Jo, vlastně tvé chování chápu," vlídně jsem se na něho usmála.

Jeho kamenný výraz jsem však neobměkčila.

,,Fajn."

To bylo jedině, co na moje slova řekl. Rozhodně neměl chuť se s někým bavit. Ale proč tedy zůstával dál u mých dveří?

,,Fajn," řekla jsem to samé a s lehce přivřenýma očima si ho prohlížela.

Zhluboka se nadechl.

,,Chci aby si semnou šla do klubu."

Zmateně jsem na něho vykulila oči.

,,Teď?" zeptala jsem se.

Dominic souhlasně zakýval hlavou.

,,Jo,"

Najednou jako kdyby jeho výraz trochu pookřál. Vážně se jen tak objeví u mého bytu a čeká, že s ním někam půjdu? Frustrovaně jsem si povzdychla, protože jsem věděla, co musím udělat.

,,Promiň, ale to není dobrý nápad. Zítra mám práci. Necháme to.."

Dominic mě však znovu nenechal domluvit.

,,Potřebuju to."

Zněl naléhavě. V hlavě se mi ihned začaly utvářet různé otázky. Co to má zase znamenat? Proč potřebuje mojí přítomnost?

,,Neptej se," řekl, jakoby věděl na, co myslím.

,,Prostě se jen potřebuju opít, ale s někým kdo na mě bude dávat pozor," dodal a zadíval se mi zpříma do očí.

Nevím proč, ale nemohla jsem jinak a to i když bych si nejraději nafackovala za to, jak lehce jsem se jím nechala zviklat.

,,Ehm...no...tak dobře, dej mi pár minut," řekla jsem a zavřela dveře.

Proč s ním sakra souhlasím? Tohle přeci není náplň mé práce. Byla jsem tak hloupá, že mě v tu dobu ještě nedocházelo, že náš vztah už dávno není jenom pracovní. Nebyli jsme už pouze doktorka a pacient. Ne, stávali jsme se přáteli. Dominic to už věděl, ale já zřejmě potřebovala trochu více času, než jsem si to uvědomila.