Oʙᴏᴜsᴛʀᴀɴɴᴀ́ ᴛᴇʀᴀᴘɪᴇ | Yungblud

Část 4

Počítala jsem s tím, že už ho nikdy neuvidím, alespoň ne v této ordinaci. Přišel pátek a on se podle mého očekávání neukázal. Nic se na tom nezměnilo ani dalších pár uplynulých týdnu do té doby než jsem se jeden den jen tak večer na konci mého pracovního dne podívala ven z okna a nespatřila ho. Stál opět na rohu ulice a díval se mým směrem, na bradě se mu vyjímala tmavá modřina. Chvíli tam ještě jen tak stál pak se, ale rozešel směrem ke dveřím mé ordinace. Nevěděla jsem co má v plánu, ale i přes to jsem došla ke dveřím a otevřela je. Stál přímo za nimi.

,,Co se vám stalo?" zeptala jsem se.

,,Ale nic.." odpověděl zdráhavě. Namířil na mě svůj pohled. Vypadal dost sklesle. Ani nevím proč, ale pocítila jsem v sobě soucit.

,,Chcete jít dál?" navrhla jsem mu.

Souhlasně zakýval hlavou. Nechala jsem ho tedy vstoupit dovnitř. K mému překvapení si nešel sednout do křesla, ale zůstal stát veprostřed místnosti.

,,Vlastně ani nevím, proč tu jsem," pronesl.

,,Přeci kvůli terapii," věnovala jsem mu milý úsměv. Posadila jsem se na židli za svůj stůl a hlavou pokynula směrem ke křeslu. Dominic mé gesto pochopil a konečně se posadil.

,,Popral jste se s někým ze školy?" napadl mě ten nejpravděpodobnější scénář.

Chvíli na mě jen mlčky zíral. Vypadal velice zkroušeně.

,,Jo," hlesl pak. Ani v tuto chvíli jsem nebyla schopná rozpoznat, jestli mi lže nebo mluví pravdu.

,,Asi mi nechcete říct, co se stalo," hádala jsem.

Opět na mě namířil svůj pohled.

,,Ne," řekl. Na chvíli to ale vypadalo, že si to přeci jenom rozmyslí. Zhluboka se nadechl, jakoby se chystal říct něco jemu nepříjemného. Pak si to ale na poslední chvíli rozmyslel.

,,Můžeme prostě jenom mlčet?.." zeptal se po chvíli ticha a namířil na mě svůj zničený pohled.

Souhlasně jsem kývla hlavou. O terapii mlčením jsem už slyšela, nikdy jsem jí však s žádným mým pacientem neprovozovala. Nedá se ale říct, že by mi to vadilo. Sice mě na jazyku pálily všechny nezodpovězené otázky, ale bylo lepší, když ho poslechnu. Zřejmě měl za sebou těžký den, ať už se mu stalo cokoli, vypadal hodně unaveně. Jen by mě zajímalo, proč není doma. Je jeho matka snad zase opilá? Smířila jsem se s tím, že ani na tuhle otázku nebudu vědět odpověď. Prostě jsme tam jen seděli. Já na židli, on v křesle. Oba zaměstnaní svými myšlenkami.

Trvalo to tak dlouho, dokud se nepodíval z okna. Venku už byla tma. Vypadalo to, že ani jeden z nás nevnímal, jak kolem nás plyne čas.

,,Asi bych už měl jít," oznámil mi a zvedl se z křesla.

,,Uvidíme se v pátek?" zajímalo mě, když se chystal k odchodu.

Otočil se na mě a mlčky se pousmál. Kdo ví, co to mělo znamenat.