Oʙᴏᴜsᴛʀᴀɴɴᴀ́ ᴛᴇʀᴀᴘɪᴇ | Yungblud

Část 40

Vím, že si tento dopis už přečíst nemůžeš, ale i tak ho píšu...

Pokaždé, když se mě někdo zeptá, na kterého mého pacienta nejvíce vzpomínám, objeví se mi v hlavě tvůj obličej.

Byli jsme tak rozdílní, až to nebylo možné. Kdyby mi někdo před tím vším řekl, že se z nás stanou přátelé, vysmála bych se mu přímo do očí. Teď však mohu s jistotou říct, že jsi mi byl tím nejlepším přítelem, jakého jsem kdy měla.

Tolik si mi pomohl. Nesjpíš si to ani sám nevěděl, ale až s tebou jsem se naučila doopravdy žít. Kdykoli se mi naskytne jakákoliv příležitost, ozve se mi v hlavě tvá věta ,,Měla by si být trochu spontánní, pak si život více užiješ." Až teprve ty jsi dokázal nabourat můj nudný a stereotypní život a změnit ho.

Škoda, že mě se to samé nepodařilo s tebou.

Tak moc jsem ti chtěla pomoct, protože si pomoc tolik potřeboval a ty sis jí zasloužil. Bohužel už od začátku to vypadalo jako nadlidský úkol. A možná, že také byl. Možná, že jsem na takový úkol ještě zkrátka nebyla připravená. Možná, že jsem si ukrojila příliš velké sousto.

Věř mi, ale prosím, že jsem se snažila. I když jsem možná občas volila špatné cesty, dělala jsem to všechno pro to, abych se k tobě dostala blíž. Pomalu a trpělivě jsem odkrývala všechny tvé stránky. Ani v nejhorších představách jsem však nečekala to, co všechno zjistím. Čím hlouběji jsem se dostávala, tím více mě to děsilo a možná že to byl ten největší problém. Možná kvůli tomu jsem se nakonec rozhodla držet se zpátky a vše tím zkazila.

Až tvůj dopis na rozloučenou, ve kterém ses mi vyznal ze svých citů ke mně, mi ukázal, jak moc jsem selhala. Najednou jsem pochopila, proč si se v jednu chvíli tolik změnil. Proč si už nebyl ten nevychovaný puberťák.

Všechno to bylo kvůli mně. Bral si mě jako svůj nový smysl a směr. Upnul si se na mě. A když si zjistil, že je to jednostranné zničilo tě to a neviděl si jinou možnost, než tu, ke které si se nakonec uchýlil.

S jistotou mohu říct, že nikdy nezapomenu na chvíli, kdy u mě den po naší poslední hádce zazvonila tvoje mamka a sdělila mi celá uplakaná tu strašlivou zprávu. To, že si se rozhodl navždycky odejít...

Nezbývá mi než doufat, že jsi díky mně byl alespoň na chvíli šťastný.

Od tvé smrti uběhl přesně rok. Spoustu věcí kolem mě se změnilo. Jedna však zůstává stále stejná - stále mi moc chybíš, Dominicu.

Snad je ti tam nahoře lépe.

-Stella